Ráno s výhledem na Tatry přímo z postele nás ubezpečilo, že jsme udělali dobře. S volbou prvního „treku“ jsme se ale trošku sekli. Chtěli jsme projít přes Popradské pleso do sedla nad Ostrvou, ale s takovým množstvím lidí jsme nepočítali ani v nejhorším snu. Cesta a výhledy byly samozřejmě krásné, ale do hor člověk chodí, aby si od lidí odpočinul.

Za Popradským plesem se situace trošku zlepšila a my začali stoupat směrem Ostrva. Bohužel můj pejsek Morron si zhruba 100 výškových metrů pod vrcholem dost ošklivě utrhl dráp, a tak jsme se rozhodli sejít dolů. Naštěstí už bylo okolo sedmé večer a pleso bylo úplně vylidněné a my si mohli užít jeho krásy. Cestu zpět k autu jsme pak šli potmě s čelovkou a trošku se tak přiblížili přírodě, za kterou jsme přijeli.

Co se týká cesty, tak jsme se nijak nestresovali s každodenním spěcháním na místa, která musíme vidět. Eliška i já jsme většinou ráno pracovali a odpoledne chodili na výlety s pejsky, na houby nebo do hor. V současnosti cestuju úplně jinak než dříve, jsem víc v klidu a nelétám z místa na místo.

Rozhodně jsme věděli, že ve Vysokých Tatrách zůstat nemůžeme, protože lidí bylo prostě spousty. Kamarád mi poradil, že máme přejet do Belianských Tater. To bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat. Žádní lidé, nádherná divoká příroda, autentické jídlo a vše jen 20 kilometrů daleko od Tatranské Lomnice. Pořádný výšlap jsme si dali druhý den, když jsme ze Ždiaru vylezli na Vyšné Kopské sedlo.

Babí léto, nádherný slunný den a božský klid. Jako fotograf potřebuju západ slunce, takže jsme klasicky klopýtali zpět potmě asi 1000 výškových metrů, což nebylo moc příjemné... Třešničkou na dortu bylo jídlo. Jestli budete ve Ždiaru, tak se musíte najíst ve Ždiarském dome. Strop! Kapustnica, Ždiarsky tanier (halušky, střapačky, pirohy) a domácí makové buchty. Bože! Ranní probuzení s výhledem na krásné vrcholy Havran a Ždiarská vidla jsou epilogem naší tatranské cesty.

Přišel čas se přesunout na místo pro spoustu cestovatelů neznámé – Muráňskou planinu. Muráňská planina je národní park ve Slovesnkém rudohoří, kde se nachází několik endemických druhů fauny a flory. Žijí tu i medvědi a vlci, které já miluju. Já jsem ale přijel fotit zvláštní plemeno koní. Pracuji s tažnými, pracovními psy. Proto jsem chtěl vidět a fotit Muráňské Noriky, polodivoké pracovní koně, kteří v zimě tahají dřevo v muráňských lesích. Dostat se k nim, ale není úplně jednoduché. Klisny jsou sice na Velké luce, ale kde jsou hřebci, ví jen pár zainteresovaných. Pasou se uvnitř parku. Já je ale vážně chtěl strašně vidět! Proběhlo několik telefonátů a my dostali povolení k vjezdu do národního parku.

Pár hodin poté už jsme uháněli terénním autem směrem k pastvině. Když jsme tam dojeli, tak jsem předal pastevcům maličkost v podobě lahve borovičky a začal fotit. Světlo bylo hrozný, protože jsem musel fotit okolo třetí hodiny odpolední, ale mně to bylo jedno. Tihle koně jsou úžasně odolní, silní a pracovití. Už se moc těším, až je budu v zimě fotit při práci. Noc v camperu v lese u planiny je taky zážitkem sama o sobě. Zvlášť když troubí jeleni. Ti z Vás, kteří to zažili mi jistě dají za pravdu. V tmavém, opuštěném lese je to vážně strašidelný zvuk.

Z planiny jsme se začínali pomalu přesouvat domů. Nakonec jsme si ale ještě našli jeden kemp. To, že jsme tady zůstali 3 dny, nic moc jsme nedělali, flákali se po okolních kopcích a celkově odpočívali bylo tou nejlepší tečkou za touhle cestou. Proč? Protože jsme našli nejlepší kemp, který jsem kdy viděl. Spousta prostoru uprostřed krásné krajiny. Domácí vajíčka, sýr a jogurt k snídani. Lokální klobáska nebo třeba marmeláda. Teta od vedle, která dělá ty nejlepší langoše na světě. Místo, kde potkáte skvělé lidi a cítíte se jako doma. Divím se, že jsme vůbec odjeli.

Slovensko je krásná země plná fajn lidí a my se tu měli skvěle. Rozhodně jsme ho neprojeli celé, a tak máme příště co objevovat. A pokud pojedete i vy, tak zkuste hledat nepříliš známá místa. Nám se to rozhodně vyplatilo.

O Honzovi:

Honza se narodil ve Stodě 19. 9. 1985. Vystudoval sociální a kulturní antropologii. Posledních 10 let cestuje okolo světa a hledá smysl života. Žil na Novém Zélandu, v Kanadě a poslední 3 roky strávil v nejsevernějším městě světa, Longyearbyenu. Honza pracuje jako profesionální průvodce v divočině. Na Špicberkách jako vůdce psího spřežení, na Antarktidě jako historik a expediční průvodce. Fotit začal před 4 lety, zamiloval se do fotoaparátů značky Sony a už ho to nepustilo. Jeho snem je věnovat se expediční fotografii a fotografii divokých zvířat.

IG: @janhvizdal, FB: Jan Hvizdal Photograph and Guiding, web: janhvizdalphotography.com

Honza používá: Travel Backpack 45L, Capture, Camera Cube Large, Travel Tripod Carbon