Dakar jako závislost

Rozhovor s Marianem Chytkou o ceste k úspěchu

By Peak Design CZ/SK Deník

April 12^th, 2018

Marian se v rozhovoru pěkně rozpovídal o svých začátcích na cestě k focení, tvrdé práci, která stojí za jeho úspěchem, a Dakaru. My vás tu ale nebudeme zdržovat perexem. Jděte rovnou číst, protože to opravdu stojí za to!

Mariane, na to, že jsi tak mladý, ses ve fotografii dostal poměrně daleko, fotíš Rally Dakar, spolupracuješ s velikými brandy a sportovci… Co si myslíš, že bylo klíčem k tomu, že se ti tohle všechno podařilo? Je to určitě mix různých faktorů. Asi budu umět trochu fotit, byl jsem na začátku ve správný čas na správném místě, neustále se snažím zlepšovat, budovat brand, docela dobře prý působím na lidi, budu snad i trochu obchodník atd. Když chceš dneska uspět ve focení, tak podle mě nestačí být jen dobrý fotograf. Jasně, je to základ, ale k tomu je třeba přidat spoustu dalších věcí, dovedností a tvrdě makat. Možná to všechno bylo trochu rychlejší i díky tomu, že jsem úplně přeskočil fázi focení v ČR. Hned na začátku jsem vyrazil do zahraničí a začal brand budovat tam. Poslední dobou se snažím soustředit na budování svého brandu i v ČR.

Jak ses vlastně dostal k focení, když jsi vystudovaný právník? To přišlo tak nějak samo. Už dříve jsem na závodech v ČR a okolí, kterých se účastnil brácha, něco fotil. Nejdříve jsem cvakal něco na kompakt a pak někdy 2007/2008 jsem dostal první zrcadlovku, aby to focení mělo nějaký větší smysl a já byl na závodech užitečný. Od 2011 to začalo být s focením vážnější. Tou dobou jsem byl ve třeťáku na právech. Zase jsem měl trochu štěstí. Samozřejmě jsem to dopředu neplánoval, ale zrovna od toho třeťáku se na právech už moc do školy chodit nemusí. Sotva by mi na jiné škole prošlo to, abych byl několik týdnů v roce pryč, ale na právech to nějak šlo. Týden jsem nebyl v ČR, pak vše dohnal, nahradil si nějakou neúčast a zase mohl jet pryč. Nemusel jsem tak řešit dilema v tom, jestli se věnovat fotce, škole nebo třeba jiné práci. Bral jsem to jako přivýdělek, brigádu při studiu.

Vzpomeneš si na to, když jsi fotil svůj první větší sportovní contest, co pro tebe bylo největší výzvou? Asi bych to nevztahoval na nějaký konkrétní event…. Spíš na celý rok 2011, který tak nějak považuju za svůj start. Byl to rok, kdy jsem prodal první fotky a začal pravidelně cestovat na závody světového poháru v cross country rally. Najednou jsem při škole, v jeden a dvaceti, začal jezdit po světě a vše si musel zorganizovat sám - letenky, hotely, půjčovny aut, cestování na místa focení atd. Do toho jsem musel přesvědčovat různé týmy, že je super nápad investovat peníze do mě, kdo se po poušti pohyboval v podstatě poprvé, namísto do někoho, kdo to dělá dvacet let. Asi jsem to dělal dobře a postupně to začalo nést ovoce v podobě dalších a dalších klientů.

Podle mě si běžný člověk vůbec nedokáže představit, jak takové focení na Dakaru probíhá a co všechno to obnáší, dokážeš nám to nějak přiblížit? Zvenčí to může vypadat tak, že si udělám super výlet do Jižní Ameriky, cvaknu pár fotek, najím se steaků, napiju vína, dostanu za to ještě zaplaceno a letím spokojený zpátky. Realita je ale trošku jiná. Když to vezmu od začátku, vše začíná tím, aby se člověk vůbec na Dakar dostal. Akreditaci nedají úplně každému, a vedle toho je to hodně nákladná záležitost. Musel jsem si kvůli tomu pořídit auto, které používám jen na Dakar, je speciálně upravené a má prvky auta závodního. Mimo to, Dakar vyjde na jednoho fotografa/novináře na cca 10 000 EUR. Letos jsme byli čtyři. Plus např. datový satelit, to je dalších cca 6 000 EUR, pak samozřejmě technika atd. Během celého roku tak dělám na tom, aby se to uskutečnilo, abych sehnal dostatek klientů, sponzorů atp. Samotný Dakar je pak o nedostatku spánku, stovkách km denně v autě, vysokých teplotách, vysokých nadmořských výškách, editování v autě na koleni a věčném hledání internetu.

Jak to chodí s výběrem lokací? Člověk tam nemá moc informací. Musí umět používat závodní itinerář, orientovat se v mapě i terénu… Focení je pak vždy velký kompromis. Musí se hledat místo, kde se může fotit z jednoho průjezdu více fotek (jezdce vidíte jen jednou a nemůžete ho nevyfotit), místo odkud se rychle dostanete zpět na cestu atd. Spousta lidí si neuvědomuje, že je rozdíl jet na Dakar (v podstatě i jiný event), kde děláte pro ty top týmy a musíte každý den odevzdat fotky a o tom, když na Dakar jedete spíše pro zábavu, nebo pracovat pro jeden tým a na zbytku experimentujete, a když se to zrovna nepovede, tak je na zkoušení dalších x dnů.

Je takové focení nebezpečné? Z některých záběrů mi přišlo, že docela jo! Je to asi o zkušenostech. Z videa to může vypadat třeba blízko, ale jsou to většinou místa, kde vím, že by se nic stát nemělo. Pro dobrou fotku toho udělám hodně, ale sám sebe bych neobětoval. Jednou mě srazila motorka, ale to byla hodně blbá náhoda, jinak sem tam nějaký kamínek, ale nic strašného. Nejnebezpečnější je pro nás na Dakaru asi únava a to, že s ní musíme řídit. Po dvou týdnech, kdy spíte tři hoďky denně, pak stojíte pět hodin na slunci a musíte zase skočit do auta a jet, to bývá občas hodně krizové.

Jaké vlastnosti by podle tebe měl mít fotograf, který se věnuje extrémní sportovní fotografii, a na co všechno je potřeba se při tomto focení soustředit? Jak jsem psal, celé focení na Dakaru je jeden velký kompromis. Člověk se musí umět přizpůsobit a reagovat na nastalou situaci. Musíte mít zkušenosti a předvídat, co se stane. Mnohdy se stane, že jezdci jedou jinudy a vy je nevidíte. V případech, kdy někdo jede 500 m od vás, se musíte rychle rozhodnout, jestli tam běžet apod. Musíte být dostatečně kreativní. Nemůžete stát celý den na jednom místě a všechny cvakat stejně. Na jednom místě je třeba vymyslet x různých kompozicí a nejlépe ještě tak, že z toho vytáhnete více různých fotek jednoho závodníka. Musíte rychle prohodit foťák s dlouhým sklem za tělo s krátkým… Na Dakaru je to hodně o logistice, plánování aj. Není to focení, které si připravíte do posledního detailu. To samé platí o postprodukci, na nic není čas, u fotky nemůžete strávit více než 40 vteřin.

Co všechno je součástí tvé fotovýbavy na větší závody a jaké je tam zázemí pro fotografy?Součástí mé výbavy jsou nyní i jiní fotografové. Focení už je tolik, že to sám nestíhám a musím některé věci delegovat. Člověk to taky musí dobře promyslet, dělat to citlivě směrem ke klientům. Je to hodně osobní výkon práce, většina chce jen mě, ale postupně se mi daří vysvětlit to, že prostě ne vždy můžu a sem tam někdo zaskočí. Jinak když to vezmu směrem k Dakaru, tak tam jsem měl (ve vybavení pro mě a pro bráchu) šest zrcadlovek Canon, sedm objektivů, drony - DJI Inspire 2 s kamerou X7, Mavic Pro, tři telefony Zenfone, GoPro Hero 6, dva blesky a DJI Osmo, to je asi vše. Mavic, telefony, GoPro a Osmo jsem používal hlavně k točení behind the scene videa. Zázemí je v media centru, které je v každém bivaku. Za internet se platí v řádech tisíců EUR. Auto a přesun na focení si člověk musí zařídit sám.

Focení Dakaru v Peru, závodů psích spřežení v Mongolsku… Jak se vůbec s takovýmto presem vyrovnává tvůj organismus? Je mi 28, takže zatím asi relativně dobře, ale sem tam cítím, že to není úplně ono, a tak se snažím i fyzicky odpočívat.

Mariane, jak ti vlastně produkty Peak Design seděly v terénu na Dakaru? Seděly mi skvěle. Mám s sebou opravdu hodně vybavení, k tomu nabíječky, kabely atd. Např. u messengeru jsem ocenil to, kolik má různých kapes a přihrádek. Díky němu jsem byl schopen v tom množství věcí udržet alespoň relativní pořádek. Popruhy mě překvapily svou odolností, se kterou jsem míval u jiných značek trochu problém. Co mě velice příjemně překvapilo, to je odolnost materiálu a to, že taška, batoh ad. vypadaly po Dakaru jako nové. Na barevné provedení charocal se nechytá absolutně žádný prach a že jej na Dakaru bylo opravdu hodně. Tímto způsobem jsem odrovnal celou řádku tašek a batohů, u Peak Designu to, zdá se, nehrozí.