Čím je specifická cestovatelská fotka, co by vlastně měla být schopná zachytit a komunikovat a kde ještě se ti fotilo dobře?
To hodně závisí, k čemu ji chceš využít. Tím, že o cestách občas píšu do tištěných časopisů a občas přednáším, potřebuju mozaiku, která lidem zemi přiblíží z co nejvíc úhlů. Pro mě jsou vždycky nejdůležitější lidi a interakce mezi nimi. Tam si navíc můžu držet svůj rukopis a dát do fotky svoji perspektivu. U krajin a památek už je na internetu nespočet dokonalých fotek a fotím je většinou jenom sobě na památku, nebo proto, aby mi pak v té mozaice nechyběly.
Obvykle rád mluvím i píšu o jídle, ale věčně ho zapomínám nafotit. Raději se do něj vždycky rovnou pustím a na fotku si vzpomenu až u prázdného talíře. Asi začnu fotit sbírku prázdných talířů ☺.
Když fotím lidi, hodně mi pomáhá dostat se opravdu blízko. Stát se součástí scény a ideálně nechat lidi úplně zapomenout, že fotím. Nebo být tak rychlý, že si to ani neuvědomí. Většinou chodím po ulici s nasazenou pevnou osmadvacítkou a jenom pozoruju, co se kde děje. Nebo si klidně na půl hodiny sednu poblíž pána, který plete košík a nechám se fascinovat jeho prací. Až když vnímám, že si na mě zvykl, vytáhnu foťák. Ke všem lidem navíc přistupuju s pokorou a když cítím, že nechtějí být foceni, nefotím.
Skvěle se fotí ve Vietnamu, to je nekonečná sbírka neuvěřitelných situací a úžasně lidských interakcí. Bavil mě i Írán, Laos nebo Barma. A baví mě street v Bangkoku, Hong Kongu, Melbourne, Berlíně a Brně ☺.