Desítka s: Teru Menclová

… nejen o lásce k horám

By Peak Design CZ/SK Deník

September 28^th, 2020

Teru miluje běhání po kopcích, meditování v lesích, focení východů slunce a taky svého psa Hosekiho. V přírodě nachází klid, rovnováhu i inspiraci pro svojí fotografickou tvorbu. Kromě focení svateb, eventů a reklamních snímků vyráží s foťákem právě na cesty. Mezi destinace, které si při svých toulkách světem nejvíc zamilovala patří Norsko, Island, Nepál nebo Nový Zéland. Možná, že se tenhle žebříček trochu změní, až konečně navštíví vysněné Japonsko…

Teru, kdy se ti do života vkradla fotka a jak se rozvíjela?

Poprvé se v mém životě objevila, když mi bylo asi 6 let a od rodičů jsem k Vánocům dostala jednorázový růžový Barbie foťák . Na ten jsem pak pořídila svoje první snímky. Později jsem rodičům na dovolených brala jejich kompakt a chtěla fotit. Takže se mnou bylo focení úplně odmalička.

Kdy se objevil impulz, který v tobě vyvolal chuť objevovat svět?

Touhu cestovat a objevovat jsem v sobě měla asi vždycky, ale nejvíc se to nastartovalo, když jsem se přestěhovala do Madridu. Nejprve kvůli Erasmu, a pak jsem si to město (a lidi v něm) natolik zamilovala, že jsem si pobyt ještě prodloužila. Od té doby jsem bez pravidelného cestování a poznávání nových míst nemohla být.

Proč cestuješ?

Dřív to pro mě byly hlavně útěky. Nikde si tolik neodpočinu, jako na cestách, kde na chvíli vypadnu z pražskýho stereotypu a můžu se pořádně nadechnout. Proto když se toho nahromadilo příliš, měla jsem tendence utíkat. Dnes už ale cestuju čistě proto, že mi to dělá radost a dodává mi to pocit větší svobody.

Když se člověk podívá na tvůj Instagram, snadno nabyde dojmu, že jsi stále na cestách, a že tě to snad i živí… Je tomu tak?

I wish :) Není tomu tak. Cestuju hodně a často, možná častěji než lidé, kteří mají full-time zaměstnání, ale spoustu času trávím i doma v Praze. Živí mě v první řadě focení, přičemž nejvytíženější sezónu mám v létě. Během letních měsíců paradoxně moc necestuju. Spíš jen pracuju, abych pak mohla na podzim/v zimě zase někam vyrazit. Snažím se sice každý měsíc nebo dva vyjet alespoň kousek za hranice do hor, ale větší cesty bývají tak jednou, výjimečně dvakrát do roka.

Cestuješ radši sama nebo s někým?

Mám ráda oboje. Vždy záleží na konkrétní situaci a destinaci. Když jsem přesycená kontaktu s lidmi, mám raději samotu. Pak jsou ale momenty, kdy radši vyrazím s kamarádkou nebo někým blízkým. A v tomhle ohledu záleží právě na destinaci - do některých míst bych sama nejela.

A jak se ti cestuje s Hoseki?

Hoseki je skvělý parťák. Moc toho nenamluví, nestěžuje si a rád běhá v přírodě stejně jako já. Co víc si přát :) ?

Studovala jsi žurnalistiku, píšeš profesionálně, nebo se věnuješ jen vlastnímu blogu?

Dřív jsem se věnovala kulturní publicistice a hodně psala filmový nebo hudební recenze či reportáže z festivalů. Pak jsem se ale vydala spíš vizuálním směrem, takže jsem psaní na nějakou dobu nechala. No, a když mi začalo chybět, založila jsem si blog :) Profesní články píšu málo, ale pravidelně přispívám třeba na kariérní portál Welcome to the Jungle.

Teru, na tvém blogu jsme si přečetli článek - velmi osobní a otevřený. Rozepisuješ se v něm o chvíli, kdy jsi zjistila, že trpíš úzkostí a panickými záchvaty, o tom, jak to bylo těžké, protože jsi o tom nic nevěděla, byla v tom sama... Co by ti v té době pomohlo?

Asi bych se ráda potkala se zkušenostmi více lidí. V té době, kdy se u mě začala úzkostná porucha projevovat, se o podobných věcech moc nemluvilo, sociální sítě byly v podstatě ještě v plenkách, a tak jsem často měla pocit, že se to všechno děje jenom mně. Vědomí, že v tom nejsem sama by mi v tu dobu hodně pomohlo.

Jak se tento problém projevuje a jak s ním bojuješ?

Projevuje se vyšší mírou nejistoty především v sociálních interakcích. Dřív jsem mívala stavy, kdy jsem se nedokázala ve společnosti uvolnit a mezi lidmi jsem se necítila dobře. Tohle už jsem naštěstí postupnými terapiemi vyřešila. Občas mívám stavy, kdy z ničeho nic přijde nečekaně silná vlna strachu (třeba v přeplněném metru nebo v letadle), ale už mám naučená dechová cvičení, která mi v podobných situacích pomáhají. Směrem k vnitřnímu klidu mě pak hodně posunula také pravidelná meditace, jóga a pobyt v přírodě.

Má pro tebe psaní a fotka terapeutické účinky?

Určitě! Je to forma sebevyjádření, která většinou přichází z velký hloubky. Z toho důvodu si v těžších životních momentech píšu deník. Zapisuju si nejrůznější myšlenky, co se mi honí hlavou, kladu si otázky, na který hledám odpovědi... V případě fotografie mi zase pomáhá naprostý soustředění, který ode mě pořízení dobrý fotky vyžaduje.