Dolomity campervanem

Treky na dosah ruky

By Peak Design CZ/SK Deník

August 20^th, 2020

V posledním deníku od Martina Dolinského jste si mohli přečíst o víkendových Dolomitech. S Radomírem Levem, který pro vás napsal tento deník se do Dolomit vydáme za pořádným hajkováním s foťákem v ruce…

Cestování v campervanu jsem si vyzkoušel už několikrát. V Austrálii, na Novém Zélandu, kde člověk doslova bydlel v autě několik měsíců, ale tady za humna jsem vyrazil poprvé až loni. Ono i těch pár set kilometrů od nás je opravdu krásně. Dolomity jsou oblastí severní Itálie, které říkám „koncentrované hory“. Rozsáhlý horský masiv, který se skládá z mnoha menších horských hřebenů, které jsou navíc nalepeny blízko u sebe. De facto máte všechno po ruce, ať zajedete kamkoliv. Vzdálenost z Česka je tady velkou výhodou. Ráno vyrazíte a odpoledne už hledáte fajn spací místo pro váš obytňák.

Kromě skvělého jídla, pití a italské kávy, ale o tom vám psal Martin, se jezdí do Dolomit hlavně kvůli horám. Fotograf ocení úžasné scenérie a panoramata, turista stovky kilometrů turistických tras. Já a drahá polovička jsme jeli za obojím, čemuž odpovídala i příprava cesty. Do 14 dnů dovolené jsme se snažili rozumně vecpat maximum. Plánování treků, přejezdů, míst na spaní a ideálně míst a časů na focení nám zabralo pár večerů. Spaní v obytňáku bylo velkou výhodou, jelikož jsme byli velmi flexibilní a mohli jsme to všechno skloubit dokupy. Vyrážíme na cestu koncem září, kdy očekáváme méně turistů, na druhou stranu větší zimu v noci.

Sassolungo Trail, výšlap na Sasso Piatto

Vy, co pojedete s vlastní postelí (obytňákem), zpozorněte. V Itálii není oficiálně povolené kempování nadivoko, tedy neměli byste jen tak zaparkovat na noc kdekoliv se vám zlíbí. Parkovat autem přes noc lze pouze v kempech, nebo na určených parkovištích, většinou placených. Poznat, jestli jo nebo ne není na místě nic složitého, většinou mají všude značky zakazující noční parkování. Existuje ovšem vychytávka, která to jakoby obchází a tipuje místa, kde s autem přespat i mimo kempy a označené parkoviště a nejlépe ještě zdarma. Je to aplikace Park4Night (povinně stáhnout). Nejen že vás podle GPS navede, ale zdá se, že ji i místní policie nějak akceptuje a toleruje. My díky ní zaplatili za 14 nocí v autě dohromady max 20 EUR – to chceš!

Kostel Sv. Jana Nepomuckého v St.Madgalena

Spací místo v Passo Sella, zdarma dle Park4Night

Veřejné piknik místa jsou pro nocování nejlepší. Lago di Mosigo

Snídaně do postele přímo z naší autokuchyně

Seceda, Val Gardena

První noc, nerozkoukaní, za parkování ještě platíme. Výhled na kostel Sv. Jana Nepomuckého a malebné údolí přímo z naší postele to ovšem kompenzuje. Ráno vstáváme brzy, počasí přeje a my šlapeme na místo, které většina zná jen pod sněhem. Vrcholek Seceda v top lyžařském areálu Val Gardena. Cesta je plná zelené barvy, skal trčících všemi směry a krav, které to focení už evidentně nudí. Ze Secedy se kocháme pohledem na pohoří Odle a „slajdujem“ po zeleném koberci zpátky do údolí. Spíme na parkovišti lanovky hned pod kopcem, tentokrát už zadara.

Průsmyk Giau

Rána byla pěkně studená a lákalo to zůstat ve vyhřátém spacáku. Ale hecneme se. Hory sice neutečou, ale za tmy se z treku taky vracet nechceme. Horký čaj a kafe z naší autokuchyně a hledáme slunné místo na snídani. Taková každoranní rutina.

V Dolomitech je všechno blízko, zato pořád jezdíte nahoru a dolů. Jeden horský průsmyk za druhým, ty zatáčky jsme přestali rychle počítat. Nejvyšším místem sjízdným po asfaltce je průsmyk Passo di Giau (2 236 m), ráj pro fotografy a pro motorkáře. A když si šlápnete na rifugio (horskou chatu) na kopci, máte vše jako na dlani. Plánujte jej nejlépe podle počasí, ať je na co koukat.

Vrcholky v okolí Passo Giau, pohled od chaty Rifugio Nuvolau

Cestování malým obytňákem je super. Jak ale přijde déšť, může to být sem tam i otrava. Nám pršelo v kuse tři dny, dvakrát. To je pak všude mokro. Vylezeš z auta, mokro… vaříš, kape ti za krk… lezeš do postele, mokro. Do hor se dá, ale není nic vidět. Takže je konečně čas na restaurace, muzea a knihovny, juchuu J. Spaní jsme taky různě vychytávali, nejlepší to bylo ve 24/7 krytém parkovišti u lanovky, ze kterého jsme si udělali “hotel” na tři dny. Spali jsme ale také v podjezdu, pod rampou opuštěného hotelu, a tak různě (my Češi jsme vynalézaví).

Tofana

Už samotný název této skupin třítisícovek ve mně vzbuzuje pocit majestátnosti. A na vlastní oči je tomu vážně tak. Jedny z největších hor Dolomit se dají slézt s horolezeckou výstrojí, s ferratovým úvazkem, ale i po svých, těšili jsme se tedy na pár hodin treku. Už po pár minutách nás pohled nahoru do sedla trochu překvapil – bílo. Jak nám dole teklo za krk, tady nahoře hezky nasněžilo. Výbavu do sněhu jsme neměli, tak jsme to vzali jen k první chatě vyšlapanou uličkou. Pokračovat dál do skal na návětrnou stranu, tak by nás našli snad až při oblevě.

Jezera, jezera a jezera

Dolomity jsou oblastí bohatou na srážky. To, co v létě naprší a v zimě nasněží a roztaje, krmí horská a údolní jezera. Některé jsou mohutné s malebnými vesnicemi podél břehů, mnohé jsou malé a hezky ukryté v horách. Mými oblíbenými byly „zrcadlové“ jezero Limedes a opravdu úchvatné jezero Braies jen s jedinou vadu na kráse – zástupy turistů a fotografů.

Velkou peckou ovšem byla ledovcová jezera, krmená vodou z tajících ledovců. Za mne úplný top - jezero Sorapis ve výšce 2 000 m, jezero s neuvěřitelně modromléčnou vodou, obklopené horami.

Ledovcové jezero Lago di Fedaia pod Marmoládským ledovcem

Tre Cime di Lavaredo

Kdo byl v Dolomitech a nebyl na treku kolem třech štítů Lavaredských, jako by v Dolomitech nebyl. Tohle si ale bohužel říkají všichni, a tak je to tam hlava na hlavě. Zástupy turistů pochodují ve skupinkách za sebou tak, jak je vyplivly autobusy. Ono se to pak ale po trase trochu roztahá. Ale i přes tenhle nápor je to úžasná podívaná. Tři mohutné štíty, které vypadají jako zuby rostoucí kolmo nahoru ze suťoviska, v klidu obejdete za jeden den. Fotit je opravdu co, během dne se mění světelné podmínky a nabízí ze všech stran rozdílnou podívanou.

Lavaredské štíty jsme zahrnuli záměrně až na konec našeho výletu, aby se nám ti turisti nepřejedli hned ze začátku. A byla to dobrá volba. V množství všech těch zážitků za uplynulých 14 dní jsme na ty davy hned zapomněli.

A už po cestě zpátky jsme si plánovali kdy se vrátíme. Treky po těchto horách se nemůžou omrzet a je to navíc tak rozsáhla oblast, že i když se opakovaně vracíte, můžete vidět pokaždé něco nového. Při odjezdu jsme míjeli stolovou horu Monte Piano, to bude naše první zastávka příště.