V posledním deníku od Martina Dolinského jste si mohli přečíst o víkendových Dolomitech. S Radomírem Levem, který pro vás napsal tento deník se do Dolomit vydáme za pořádným hajkováním s foťákem v ruce…
Cestování v campervanu jsem si vyzkoušel už několikrát. V Austrálii, na Novém Zélandu, kde člověk doslova bydlel v autě několik měsíců, ale tady za humna jsem vyrazil poprvé až loni. Ono i těch pár set kilometrů od nás je opravdu krásně. Dolomity jsou oblastí severní Itálie, které říkám „koncentrované hory“. Rozsáhlý horský masiv, který se skládá z mnoha menších horských hřebenů, které jsou navíc nalepeny blízko u sebe. De facto máte všechno po ruce, ať zajedete kamkoliv. Vzdálenost z Česka je tady velkou výhodou. Ráno vyrazíte a odpoledne už hledáte fajn spací místo pro váš obytňák.
Kromě skvělého jídla, pití a italské kávy, ale o tom vám psal Martin, se jezdí do Dolomit hlavně kvůli horám. Fotograf ocení úžasné scenérie a panoramata, turista stovky kilometrů turistických tras. Já a drahá polovička jsme jeli za obojím, čemuž odpovídala i příprava cesty. Do 14 dnů dovolené jsme se snažili rozumně vecpat maximum. Plánování treků, přejezdů, míst na spaní a ideálně míst a časů na focení nám zabralo pár večerů. Spaní v obytňáku bylo velkou výhodou, jelikož jsme byli velmi flexibilní a mohli jsme to všechno skloubit dokupy. Vyrážíme na cestu koncem září, kdy očekáváme méně turistů, na druhou stranu větší zimu v noci.
Vy, co pojedete s vlastní postelí (obytňákem), zpozorněte. V Itálii není oficiálně povolené kempování nadivoko, tedy neměli byste jen tak zaparkovat na noc kdekoliv se vám zlíbí. Parkovat autem přes noc lze pouze v kempech, nebo na určených parkovištích, většinou placených. Poznat, jestli jo nebo ne není na místě nic složitého, většinou mají všude značky zakazující noční parkování. Existuje ovšem vychytávka, která to jakoby obchází a tipuje místa, kde s autem přespat i mimo kempy a označené parkoviště a nejlépe ještě zdarma. Je to aplikace Park4Night (povinně stáhnout). Nejen že vás podle GPS navede, ale zdá se, že ji i místní policie nějak akceptuje a toleruje. My díky ní zaplatili za 14 nocí v autě dohromady max 20 EUR – to chceš!
Seceda, Val Gardena
První noc, nerozkoukaní, za parkování ještě platíme. Výhled na kostel Sv. Jana Nepomuckého a malebné údolí přímo z naší postele to ovšem kompenzuje. Ráno vstáváme brzy, počasí přeje a my šlapeme na místo, které většina zná jen pod sněhem. Vrcholek Seceda v top lyžařském areálu Val Gardena. Cesta je plná zelené barvy, skal trčících všemi směry a krav, které to focení už evidentně nudí. Ze Secedy se kocháme pohledem na pohoří Odle a „slajdujem“ po zeleném koberci zpátky do údolí. Spíme na parkovišti lanovky hned pod kopcem, tentokrát už zadara.
Průsmyk Giau
Rána byla pěkně studená a lákalo to zůstat ve vyhřátém spacáku. Ale hecneme se. Hory sice neutečou, ale za tmy se z treku taky vracet nechceme. Horký čaj a kafe z naší autokuchyně a hledáme slunné místo na snídani. Taková každoranní rutina.
V Dolomitech je všechno blízko, zato pořád jezdíte nahoru a dolů. Jeden horský průsmyk za druhým, ty zatáčky jsme přestali rychle počítat. Nejvyšším místem sjízdným po asfaltce je průsmyk Passo di Giau (2 236 m), ráj pro fotografy a pro motorkáře. A když si šlápnete na rifugio (horskou chatu) na kopci, máte vše jako na dlani. Plánujte jej nejlépe podle počasí, ať je na co koukat.
Cestování malým obytňákem je super. Jak ale přijde déšť, může to být sem tam i otrava. Nám pršelo v kuse tři dny, dvakrát. To je pak všude mokro. Vylezeš z auta, mokro… vaříš, kape ti za krk… lezeš do postele, mokro. Do hor se dá, ale není nic vidět. Takže je konečně čas na restaurace, muzea a knihovny, juchuu J. Spaní jsme taky různě vychytávali, nejlepší to bylo ve 24/7 krytém parkovišti u lanovky, ze kterého jsme si udělali “hotel” na tři dny. Spali jsme ale také v podjezdu, pod rampou opuštěného hotelu, a tak různě (my Češi jsme vynalézaví).
Tofana
Už samotný název této skupin třítisícovek ve mně vzbuzuje pocit majestátnosti. A na vlastní oči je tomu vážně tak. Jedny z největších hor Dolomit se dají slézt s horolezeckou výstrojí, s ferratovým úvazkem, ale i po svých, těšili jsme se tedy na pár hodin treku. Už po pár minutách nás pohled nahoru do sedla trochu překvapil – bílo. Jak nám dole teklo za krk, tady nahoře hezky nasněžilo. Výbavu do sněhu jsme neměli, tak jsme to vzali jen k první chatě vyšlapanou uličkou. Pokračovat dál do skal na návětrnou stranu, tak by nás našli snad až při oblevě.
Jezera, jezera a jezera
Dolomity jsou oblastí bohatou na srážky. To, co v létě naprší a v zimě nasněží a roztaje, krmí horská a údolní jezera. Některé jsou mohutné s malebnými vesnicemi podél břehů, mnohé jsou malé a hezky ukryté v horách. Mými oblíbenými byly „zrcadlové“ jezero Limedes a opravdu úchvatné jezero Braies jen s jedinou vadu na kráse – zástupy turistů a fotografů.
Velkou peckou ovšem byla ledovcová jezera, krmená vodou z tajících ledovců. Za mne úplný top - jezero Sorapis ve výšce 2 000 m, jezero s neuvěřitelně modromléčnou vodou, obklopené horami.
Tre Cime di Lavaredo
Kdo byl v Dolomitech a nebyl na treku kolem třech štítů Lavaredských, jako by v Dolomitech nebyl. Tohle si ale bohužel říkají všichni, a tak je to tam hlava na hlavě. Zástupy turistů pochodují ve skupinkách za sebou tak, jak je vyplivly autobusy. Ono se to pak ale po trase trochu roztahá. Ale i přes tenhle nápor je to úžasná podívaná. Tři mohutné štíty, které vypadají jako zuby rostoucí kolmo nahoru ze suťoviska, v klidu obejdete za jeden den. Fotit je opravdu co, během dne se mění světelné podmínky a nabízí ze všech stran rozdílnou podívanou.
Lavaredské štíty jsme zahrnuli záměrně až na konec našeho výletu, aby se nám ti turisti nepřejedli hned ze začátku. A byla to dobrá volba. V množství všech těch zážitků za uplynulých 14 dní jsme na ty davy hned zapomněli.
A už po cestě zpátky jsme si plánovali kdy se vrátíme. Treky po těchto horách se nemůžou omrzet a je to navíc tak rozsáhla oblast, že i když se opakovaně vracíte, můžete vidět pokaždé něco nového. Při odjezdu jsme míjeli stolovou horu Monte Piano, to bude naše první zastávka příště.
Při všech těch túrách mi byli skvělými pomocníky batoh Everyday Backpack 30L a popruh Slide.
IG: @backpackwithsmile, FB: @radomir.lev
© 2026 Peak Design CZ/SK Deník