Ultimátní dobrodružství

Kdo stojí za Peak Design CZ/SK – rozhovor s Pavlem Richtrem

By Peak Design CZ/SK Deník

February 3^rd, 2018

Pavel Richtr je tváří, která stojí za českým a slovenským zastoupením značky Peak Design. Díky své touze po překonávání svých limitů se z něj opakovaně stal účastník jednoho z nejnáročnějších závodů na světě. 1000 mil napříč Aljaškou testuje jeho psychickou sílu již několik let. Je jasné, že za úspěchem Peak Designu v České republice a na Slovensku tedy stojí i jeho odhodlání, trpělivost, silná vůle a víra v tento brand.

Pavle, jak ses vlastně dostal ke značce Peak Design? Trochu náhodou. Jeden můj kamarád, se kterým jsem dříve spolupracoval na jiné značce, začal pro Peak Design budovat distribuci mimo USA. V té době byl Peak Design značkou s ani ne roční historií a s jedním produktem, držákem Capture.

Kdo vlastně stojí za značkou Peak Design, jsou to fotografové? Peak Design vznikl v roce 2010, kdy si Peter Dering na svých cestách uvědomil, jak otravné je pro něj přenášení DSLR. Po návratu domů dal výpověď a po deseti měsících na trh pomocí Kickstarteru uvedl Capture a založil Peak Design. Teď už má Peak Design třicet zaměstnanců a co vím, tak se většina z nich na různých úrovních fotografií zabývá, stejně tak jako cestováním.

Čím tě zaujal brand jako takový a jeho produkty? Od prvních počátků až doposud platí, že každý produkt je úžasně funkční, praktický a elegantní. Designéři Peak Designu umí to, co málokdo. Vzít věc, která nebyla někdy i roky zásadně inovována, a vymyslet něco naprosto nového a často i revolučního. Kdo by třeba před časem řekl, že se můžou popruhy ještě nějak zásadně vylepšit?! Všechny produkty jsou navíc navrženy tak, aby navzájem spolupracovaly.

Nebál ses toho, že by nemusely být na CZ/SK trhu Peak Design produkty přijímány? Zpočátku bylo jejich přijetí vlažnější. Peak Design produkty to vyhrávají hlavně svou funkčností, která nemusí být na první pohled patrná. Jakmile se Peak Design produkty více rozšířily, začaly si reklamu dělat samy.

V praxi to vypadá jak? Mnoho z nás dlouho hledalo ten správný batoh, brašnu přes rameno nebo popruh na foťák a mnohokrát se při tom spálilo pořízením si něčeho, co prostě nebylo tzv. ono. Od našich zákazníku často slyšíme, jak jsou rádi, že konečně objevili Peak Design a nemusí už hledat dál. Navíc, ve chvíli, kdy si zákazník pořídí jeden Peak Design produkt, získá okamžitě přístup k celému ekosystému, jehož části může libovolně̌ kombinovat a vytvořit si tak nejlepší vlastní sestavu. To je další věc, kterou také slyšíme často – že je Peak Design dost návykovou záležitostí.

Komu jsou podle tebe Peak Design produkty určeny a kam se podle tvých odhadů bude ubírat vývoj této progresivní a mladé značky? Peak Design už dávno není jen o fotografii. Říká, že nabízí výbavu pro kreativní dobrodruhy. Tedy pro všechny ty, kteří cestují (za dobrodružstvím, ale i každý den do práce), objevují a tvoří. A ti všichni potřebují mít svou výbavu vždy po ruce, dobře uspořádanou a chráněnou. Ať už je výbavou fotoaparát, notebook, tablet, dron, bunda, stativ, svačina nebo cokoliv jiného, Peak Design je tu pro každého.

Myslím si, že se bude nabídka Peak Design dále rozšiřovat. Dobrých a promyšlených produktů, které řeší každodenní problémy, není nikdy dost, a Peak Design geniálních designérů zaměstnává stále víc.

Chybí ti v portfoliu produktů něco, co bys tam našel opravdu rád? Mám v tomto směru nějaká tajná přání a doufám, že se mi brzy vyplní.

Nemyslíš si, že jsou produkty Peak Design jako Everyday Backpack svým designem příliš vzdálené běžnému pojetí cestovatelských fotobatohů/batohů? To, že jsou vzdálené jejich běžnému pojetí, je pravda a je to určitě i dobře. Everyday Backpack je batoh pro každý den a každou příležitost. Může to být fotobatoh po okraj naplněný fototechnikou, která je perfektně upořádána a vždy na dosah. Též to může být batoh, ve kterém nesete dron s příslušenstvím, svačinu, a oblečení do deště, a se kterým vyrazíte na výlet do přírody. Nebo do něj dáte notebook a náhradní oblečení a bude to vaše jediné zavazadlo na třídenní cestu letadlem někde po Evropě. A vůbec vás nezaskočí, když budete muset dopoledne na schůzce vypadat elegantně, anebo když s ním pak odpoledne budete chtít vylézt na kopec za městem. K tomu všemu s ním můžete klidně do práce. Tohle všechno běžné cestovatelské fotobatohy/batohy opravdu neumí.

Proč Peak Design CZ/SK nemá žádné ambasadory a podle čeho vybíráte lidi, se kterými spolupracujete? Ambasadory nemáme. Těm, se kterými spolupracujeme, říkáme raději kamarádi. Většinou se s nimi osobně známe a baví nás, co a jak dělají. Stejně tak je baví Peak Design a většina z nich si Peak Design zamilovala ještě předtím, než jsme začali spolupracovat. Jsou mezi nimi profesionální i amatérští cestovatelé, fotografové, dobrodruzi, hudebníci, sportovci a další.

Tak to bychom měli otázky kolem Peak Designu, ale já bych ještě moc ráda věděla něco o tvých zálibách v extrémních sportech… Několik let se věnuješ nejdelšímu a asi i nejtěžšímu zimnímu závodu na kolech na světě, Iditarod Trail, 1000 mil na fatbiku napříč Aljaškou… Kdy jsi s tím začal a jak tě to napadlo?! To byla vcelku dlouhá cesta. Několik let jsem pro zábavu závodil na horském kole. Pak jsem měl to štěstí a dostal se na bikový etapák TransRockies, kde mě koncept vícedenního závodění úplně pohltil. Také jsem začal jezdit 24hodinovky a chystal se zkusit adventure race. Chtěl jsem zjistit, co všechno ve mně je a prohlubovat své limity, když se ke mně dostala zmínka o Iditarodu, který jsem od té doby nedostal z hlavy. Jako by se najednou objevilo něco, na co jsem čekal celá léta – ultimátní dobrodružství.

Takže si závod našel tebe! Nicméně, pochopím, že se na to dá připravit fyzicky, ale jak se dá na takový závod připravit psychicky? Asi k tomu musí mít člověk trochu vlohy. Když něco moc chci, tak tomu jsem schopný hodně obětovat. Spousta věcí jde do určité míry natrénovat. Třeba když jsem začal jezdit na kole v noci za tmy, tak jsem se bál – v lese se toho dost děje a každý zvuk člověka vyděsí. Po nějakém čase jsem si na to zvyknul. Na některé věci se ale připravit příliš nedá. Například samotu někde v horách můžeš vyzkoušet i u nás, ale když tě přestane bavit, velmi rychle se lze vrátit mezi lidi. Na Iditarodu to nejde, někdy to k nejbližšímu obydlenému místu trvá i několik dnů. V takových chvílích člověk vnímá samotu úplně jinak. Co se týče znalostí apod. – vše okolo závodu a problematice přežití v extrémních arktických podmínkách jsem studoval opravdu důkladně po dobu několika let.

Co dělá tvoje hlava, když se dostaneš do opravdu náročných podmínek, kdy to „nejde“ dál, ale ty víš, že musíš? Ve vypjatých okamžicích, ke kterým se přidává velká fyzická únava a nevyspání, jsem se sebou zažil opravdu zajímavé věci. Mluvil jsem sám se sebou, se svou ženou, i s divou zvěří (česky i anglicky). Taky jsem brečel. V takový okamžik se nesmím úplně rozsypat a začít o sobě pochybovat. Říká se, že je Iditarod ze 70 % závodem o hlavě. Je to o tom být perfektně připravený, věřit si a dělat správná rozhodnutí. Chyby tu mohou mít fatální následky. Někdy může být správným rozhodnutím nepokračovat dál, nebo několik dní čekat, než se podmínky zlepší.

Díky čemu jsi to zatím nikdy nevzdal? Několikrát jsem k tomu měl blízko, ale většinou to bylo v místech, kde to prostě vzdát nejde. Vím, že se musím sebrat a pokračovat, pokud tam nechci zůstat. Když pak po několika dnech trápení dorazím do tepla k nějakým lidem, kde by to vzdát šlo, tak se najím, vyspím a zjistím, že ještě můžu dál. A takhle nějak se dostanu až do cíle. Je to taková velká životní lekce. V běžném životě lidi boje s opravdu těžkými překážkami vzdávají poměrně často, protože ví, že to jde, že můžou, navíc konsekvence nejsou velké. Kdyby to ale vzdát nešlo, dokázali by je překonat a neuvěřitelně by je to posílilo. Příště by je podobně velká překážka nezastavila, protože by věděli, že na to mají. Technicky vzato jsem to ale letos vzdal.

Jakto? Letos v zimě jsi šel závod pěšky, byl jsi tak jediným závodníkem, který mohl závod dokončit jak na kole, tak i pěšky. Jak dlouho ti to trvalo, jaké to bylo? Závod jde absolvovat na kole, ale i pěšky nebo na lyžích. Pěšky to chodí minimum lidí, protože je to výrazně náročnější a pomalejší, přitom limit třiceti dnů je stejný. Po třetí účasti na kole mě začalo lákat vyzkoušet ještě něco těžšího. Motivací to nebylo, ale z šedesáti lidí, kteří kdy závod na 1000 mil dokončili, se to až do letošního roku nikomu nepovedlo pěšky i na kole. Ačkoliv mě mnoho lidí varovalo, ve skutečnosti to bylo ještě horší. Hlavně psychicky – rozdíl rychlosti je při dobrých podmínkách oproti kolu opravdu velký a ta pomalost chůze byla dost ubíjivá. Tenhle závod je navíc zcela v režii přírody a počasí, které si s námi letos dost krutě pohrávalo. Teploty – 45C vyřadily spoustu závodníků s omrzlinami, a do cíle krátké 350mílové verze závodu (kde končí většina závodníků) jich dorazila jen necelá polovina. Z dvaceti běžců na startu jsme se tam dostali jen čtyři. Pouze dva běžci jsme měli v plánu 1000mílovou trasu, ale oba jsme se rozhodli z několika (nejen) zdravotních důvodů v závodu nepokračovat. 350 mil (563 Km) jsem ušel za sedm a půl dne a měl jsem toho opravdu dost. (O běžném dnu během závodu si můžete přečíst tady: http://emontana.cz/pavel-richtr-aljaska-iditarod-trail-invitational/.)