Jsem svůj

Petr Klempa se s ničím se nemazlí, až na fotku

By Peak Design CZ/SK Deník

February 3^rd, 2018

Petr je náš člověk, s ničím se nemazlí, až na fotku. Pusu má prořízlou až hanba, ale baví nás, že je svůj. Taky má rád Peak Design, takže ho má všude s sebou. Je to upřímnej člověk a především skvělej fotograf. Jezdí na longboardu, každej den dělá docela vtipný instastories, nepije kafe, je single, ale je to štír, v jeho Spotify playlistu najdete nesmysly jako Eifel 65, občas je děsně v hypu, ale jinak je to PROSTĚ pohodovej kluk. V Českém Fujifilmu se stará o komunitu fotografů a workshopy spojené s X-perience Academy a v AFOPu vede kurzy Dynamického lifestyle portrétu.

Petře, kdy jsi objevil značku Peak Design a co sis pořídil jako první? Peak Design jsem úplně poprvý zaznamenal před hodně dávnou dobou, tehdy se Peak Design objevil jako projekt s první verzí Capture Camera Clipu na KickStarteru. Capture byl tím prvním, co jsem si pořídil. Druhý byl starej dobrej Leash.

Čím tě značka zaujala? Já jsem to měl s Peak Designem vždycky tak nějak nahnutý. Dlouho jsem se mu bránil kvůli cenám jednotlivých produktů. Trvalo mi skoro rok, než jsem prozkoumal trh a opravdu pochopil, že nic lepšího prostě neexistuje. Každej jejich produkt je promyšlenej do posledního detailu. Jsou to KVALITNÍ, praktický a užitečný prostředky, který mi dennodenně usnadňují nejen práci.

Co všechno používáš dneska a proč? Dneska používám hlavně Everday Backpack. Narvu do něj všechno. A tím myslím jako fakt všechno. Ten batoh je totiž nafukovací. A krom toho taky strašně moc vydrží. Věci, který dennodenně používám při práci, nešetřím. Ať je to foťák nebo batoh, dostává to záhul. A proto strašně oceňuju kvalitní materiály a provedení, který je u Peak Designu samozřejmostí. Batoh mám doplněnej o Capture Pro, který tam mám připevněný od samýho začátku a defakto až do úplnýho konce. Nikdy ho nesundavám. K tomu mám Sling, který tahám na takový typy focení, kdy prostě vím, co potřebuju. Skvěle sedí na zádech, takže je to parádní parťák na focení, na který jezdím na prkně. No a mimo jiný mám popruh. Popravdě popruhy k smrti nenávidím, ale jen z toho důvodu, že se nedají sundat. Nejednou jsem foťák shodil ze stolu kvůli popruhu, co trčel dolů. Ale Peak Design má kotvičky, žejo?! <3

Musím se ale přiznat, že stejně popruh nepoužívám tak, jak by se slušelo. Mám na něm přidanou kotvičku, abych si ho mohl spojit a foťák zavěšovat jen na jeden bod. Defakto mi na těle tvoří odkládací “systém” pro chvíle, kdy potřebuju foťák na chvíli zahodit. Prostě cvaknu kotvičku, hodím foťák za sebe a sjede mi po popruhu na zadek. Neřeším. Rychlý a jednoduchý.

Jak moc důležité je pro tebe fotografické vybavení a fototechnika, kterou požíváš? Už jsi to tu naznačil, ale… Myslím, že přesně vím, kam tím míříš. Nejsem jeden z těch, co dělají na svůj foťák ťuťuňuňu, po večerech si ho hladí jako Glum z LOTRa a nazývájí ho “miláškem”. Technika je pro mě samozřejmě důležitá, protože mě živí, ale u toho to končí. Je to prostředek, kterej mi umožňuje vykonávat práci, kterou potřebuju. V tomhle jsem nekompromisní a foťáky střídám jako fusekle.

Ve tvém fotografickém životě se toho za poslední dobu událo docela dost. Samé super novinky… V nedávné době jsi začal fotit content fotky pro značky jako Jäggermeister a Mattoni, jak se k tobě dostaly? Když se mě na tyhle věci lidi ptají, tak říkám tohle – nikdy nic nepřijde samo. Nikdo se vám neozve sám od sebe. Vždyť ani nevědí o vaší existenci. Takže se to prostě stalo tak, že jsem byl drzej, hledal kontakty a psal maily. Začalo to s CocaColou, se kterou jsem se ale nakonec nedohodl. Tou dobou jsem ale už měl rozjednanou Mattoni, která defakto čekala, jestli si plácnu s CocaColou, nebo ne. Jsou to totiž přímí konkurenti a dělat pro oba brandy bych nemohl.

A Jägger už pak… Vlastně tak trochu přišel sám. Ale částečně díky Mattonce. Jednoduše řečeno – a to říkám vlastně i na svých workshopech – ze sezení na zadku nic nevzejde. Takže to prostě chce bejt trochu drzej a vyskakovat si, protože když nevyskočím, tak v tom davu nebudu vidět.

Jak taková spolupráce vůbec probíhá? (Jaký content po tobě chtějí, jaká jsou pravidla pro fotky atp.?) Tohle je jiné brand od brandu. Každej má svůj vlastní styl, vizuál a požadavky. Mattoni chce čistý, světlý a vyhlazený fotky s minimálním postprocessem.

Jägger zase jede v temným vizuálu, kterej se opírá o urban, neony a pařby. Kdybych měl zmínit některý pravidla, tak třeba zrovna u Jäggera je to naprosto zřejmý. Nemůžeš fotit alkohol za volantem, na lodi… Modelové na fotkách nesmějí vypadat příliš mladě, protože prostě mladým to do rukou nepatří. Anebo taky nikdy nepiješ sama. Divočinu holt voláš se svou nejlepší partou kamarádů. Takovej je moodboard.

Pomáhá ti Instagram získávat zakázky? Asi bych řekl že jo. Dost lidí mi píše, že na můj profil někde narazili, líbí se jim, co vidí a chtěli by se tam taky vidět. Ale tohle rozhodně není to hlavní.

Instagram používám primárně jako portfolio a komunikační prostředek k přímýmu kontaktu s komunitou. Okruh tvých sledujících je totiž taková malá komunita, kterou si tvoříš. No a mimo jiný se snažím dennodenně zaplácávat Instastories svýma mnohdy trapnýma zážitkama ze života, až se často divím, že to lidi baví. Což mi taky pomáhá v dosahu tím, že ukazuju svý soukromí, zákulisí, díky čemuž mají lidi větší povědomí o tom, kdo jsem. S tím jde ruku v ruce i to, že jsou pak víc otevření a jdou mi naproti.

Jak se na sociálních sítích vlastně prezentuješ ty? Popravdě? Vlastně tak trochu jako vesnickej buran. Vidíš stylizaci tady toho rozhovoru (ne, že ho nějak moc poladíš, Romano! – Sry, až na jedno jsem vymazala tvých tisíc PROSTĚ!). Prostě se s tím moc nemažu. Vystupuju pro mě přirozeně – tak jak to mám a neřeším žádný “vocapinky” okolo.

Ze začátku jsem to dost stylizoval, snažil se to nějak směrovat, ale vůbec mi to nešlo přes jazyk. Vlastně se v tom rozepisuju hned v prvním postu na mým blogu. Na tiskovkách Fujifilmu to musí bejt jiný, ale na sociálních sítích, kde vystupuju sám za sebe a svou vlastní tvorbu, jsem to já a nikdo jinej. Jsem svůj.

Petře, na konci září proběhl tvůj první kurz ve spolupráci s AFOP o lifestyle portrétu, který je trendy právě na Instagramu, jaký byl, co se na něm lidi dozvěděli, co to dalo tobě, a to hlavní, budou se konat další? Bylo to super. Myslím, že se mi podařilo celej koncept mejch kurzů posunout zas o kousek dál. A za to jsem strašně rád, protože ačkoliv by se mohlo zdát, že z toho kurzu čerpají jen účastníci, není tomu tak. Ve výsledku je to vzájemný… Jde o to, že ty lidi přijdou z vlastní iniciativy přímo za tebou a zajímají se o tvý postupy a tvorbu s takovým zájmem, kterej ti prostě vyrazí dech. A když jim dokážeš něco předat a pak uslyšíš takový to zamyšlený “Jo ták”, nebo “Áhá“…, tak tě to dostane. Nebo aspoň mě jo. Strašně mě totiž motivuje a dobíjí to, když někomu můžu v tomhle ohledu pomoct, nebo ho dokonce někam posunout.

Jinak teda, abych odpověděl na druhou otázku… Účastníci si na mým kurzu vlastně projdou celej proces fotografický tvorby. Od nějakýho seznámení s modelem po samotný focení a komunikaci, až po postprocess výslednejch fotek. Takže je to takovej full set všeho, co fotograf při svý práci dělá. Celé to probíhá tak trochu na punk – ve veřejných prostorách i mezi lidmi. Společně s tím spolupracuju vyloženě s modelkama, který můžou lidi znát z mých fotek. Když pak jdou ke mně na workshop, ví, do čeho jdou. Znají mě i modela/modelku.

A jestli bude další? Jasně! Vzhledem k tomu, kolik zpráv mi pořád chodí s dotazy, kdy budou další a zda neudělám nějaký individuální, tak vlastně ani není jiný cesty.