Norská odysea

Jan Hvízdal

By Peak Design CZ/SK Deník

April 14^th, 2021

Na cestě jsem už tak dlouho, že je mi vlastně úplně jedno, kde budu žít. Potřebuju čistý vzduch, rád jsem obklopený horami a nově musím brát v potaz i mého psa, Morron. Ta si po sedmi letech tahání saní zaslouží jen to nejlepší. Osud tomu chtěl, abych se ze Švédska vypravil do země zaslíbené, Norska. Byla polovina prosince a já se neskutečně těšil na Vánoce na horách…

Ve švédském Laponsku se začíná smrákat už brzy odpoledne. Odstíny modré, fialové a růžové, tak barevný je horizont. Kdo tyhle polární oblohy nezažil, tak asi nepochopí. Čistá nádhera a vizuální ráj vás donutí se do Arktidy zamilovat.

Popíjím kafe v mojí malé chatě, když mi na emailu přistane nabídka práce v malém lyžařském středisku v národním parku Hardangervidda v Norsku. Divočina, která málem připravila na konci 19. století o život i Roalda Amundsena mě samozřejmě lákala. Nebylo co řešit. Sbalil jsem auto, Morron, lyže a vydal se Laponskem k nejsevernějšímu hraničnímu přechodu Evropy v národním parku Abisko. Tady jsem chtěl překročit hranice do Norska.

Hardangervidda se nachází na jihu Norska mezi městy Oslo a Bergen. Mohl jsem jet samozřejmě přes Švédsko, ale to je trošku nuda. Les, les a zase les. Místo toho jsem si vybral o 600 kilometrů delší cestu, která vedla přes Narvik, Lofoty, Bodo, Trondheim a Alesund. Celé západní pobřeží Norska stojí za to, a to byl hlavní důvod proč jsem zvolil právě tuhle cestu. Abisko mě přivítalo krásnou teplotou mínus 45 stupňů a já se celkem modlil, aby Bowie (moje auto pojmenované po autorovi hitu Heroes) vydržel. Šlapal jako hodinky a já se okolo páté hodiny ranní dostal do Norska. Počasí mi přálo, a tak byl plán jasný. Cestu si ještě trochu prodloužit přes Lofoty!

Fotky z téhle „kosy“, která se těsně pod polárním kruhem zatíná do norského moře známe asi všichni. Úzké silničky, hory prudce stoupající od mořské hladiny, aurora borealis a nádherné západy slunce. To jsou zimní Lofoty. Udělal jsem pár fotek a užil si spoustu krásných výhledů. Přespal jsem ve vesničce Reine a ráno už jsem mířil na trajektu směrem k Bodo. Celá cesta mi zabrala zhruba čtyři dny. Na roadtripy mám velmi jednoduchý zaběhlý scénář, který nemá cenu měnit. Káva, hudba, hovory s rodinou a kamarády. Krásně to utíkalo, Bowie jel bezchybně a já si užíval výhledů na neuvěřitelně krásné fjordy. Ti z vás, kteří byli v Norsku mi jistě dají za pravdu. Fjordy západního pobřeží patří ke světovému přírodnímu dědictví Unesco a já je doporučuji každému, kdo míří do téhle nádherné skandinávské země.

Konečně jsem dojel na místo!

Ve vesničce Dagali žije asi 50 obyvatel a losi tu dávají dobrou noc. To je něco přesně pro mě. Místo, na kterém jsem měl začít pracovat mě naprosto uchvátilo. Malý hotýlek uprostřed lesa přímo na sjezdovce. Sauna, hot tub, hospoda a milí lidé všude kam se podíváš. Nic víc člověk jako já k životu nepotřebuje. První dny byly hektické, ale přes Vánoce jsme měli zavřeno, a tak nezbývalo nic jiného než si začít užívat místních kopců. Přijel můj kamarád Robert ze Špicberků, který žije v Bergenu a vyrazili jsme do nádhérného alpského městečka Hemsedal. Tohle místo je takový malý norský Aspen (nebo Banff, Whistler).

My jsme sem jeli za kamarádkou na klasickou cestovatelskou internacionální vánoční večeři. Znáš jednoho člověka z deseti, každý uvaří svoje národní jídlo a zpívá se Mariah Carey. Bylo to naprosto boží. Následující tři dny plné mrazivého slunečného lyžování už jen umocnily tyhle nádherné Vánoce.

Nový Rok přišel rychle a já se okamžitě zapojil do všech aktivit v našem centru. Dělal jsem fotky, vytvářel obsah, měl několik přednášek pro norské střední školy, a hlavně užíval okolní přírody. Morron je v Dagali šťastná, takže jsme byli na čerstvém vzduchu, co to jen šlo.

Hardangervidda je speciální místo. Náhorní plošina, která má rozlohu skoro 3 500 km2 je známá svým chladným alpským podnebím. Trénuje tady spousta týmů na arktické a antarktické expedice. Nachází se tady taky jeden z největších norských ledovců, Hardangerjokulen. Okolní fjordy, řeky, lesy a hory patří k tomu nejkrásnějšímu co můžete ve skandinávské zemi vidět.

Jedna z věcí, kterou jsem si v centru vzal na starost bylo vytvoření butikového ubytování v divočině. V neprozřetelném momentu šílenství mi šéf dal kreditku a já začal pracovat na novém projektu. Vzal jsem naše dřevěné „stany“, které sloužily hlavně jako ubytování pro rodiny během léta a vytvořil z nich romantické ubytování pro páry. Sobí kůže, svíčky, čaje z okolních lesů a lokální jídlo. Prostě tak, jak se to ve Skandinávii dělá. Během prvního týdne jsem měl několik rezervací a musím říct, že mě to strašně bavilo. Mám takový pocit, že se něčemu obdobnému budu věnovat na „vlastní triko“.

Bohužel covid-19 zavítal i do našeho kraje a já se dohodl s majitelem, že ukončíme naši spolupráci. Docela mě to mrzí, ale snad budeme v budoucnu alespoň nárazově kooperovat. Mnohem důležitější ale bylo, že jsem měl před sebou novou kapitolu. O tom, kam pojedu dál jsem přemýšlel asi tak vteřinu. Srdce mě táhlo na sever. Koupil jsem letenky, sbalil vybavení a připravil expedici. Svalbard, I love you.

Když píšu tyhle řádky, sedím ve svojí chatě bez tekoucí vody, v údolí Bolterdalen, zhruba 1 100 kilometrů od severní točny. Včera se 100 metrů odsud procházel lední medvěd. Piju Merlot, puška je opřená vedle křesla a já přemýšlím nad tím, jak je ten život nádherně nevyzpytatelný. Takže příští deník bude z Arktidy. A věřte tomu, že bude o čem psát. Mějte se skvěle.