COLOURS OF RAJASTHAN

aneb co uvidíte Cestou za horizont.

By Peak Design CZ/SK Deník Vladimír Polesný

February 11^th, 2025

Proč tento název mé již čtvrté cesty po neuvěřitelné Indii? Taky to mohla být Incredible India, nebo jen Rajasthan – Země králů. Asi bych jich vymyslel více, ale ony Barvy Rajahstanu je asi nejtrefnější. Všeobecně se totiž tvrdí, že je to nejbarevnější část Indie. Jsem plný očekávání.

V Rajasthanu jsem už jednou byl, ale jen v Jaipuru. Tenkrát mě opravdu nadchnul. Amber Fort, barevní sloni a indické miniatury. Vrátil jsem se do tohoto státu až letos, když už jsem projel Indii téměř celou. V plánu mé cesty byla místa, kde jsou doslova perly architektury, přenádherné kulturní dědictví starých království, tradic a umění. Jsou tu jedinečné přírodní rezervace se svou faunou a florou. Poznávání Indie je totiž nikdy nekončící proces. Pokaždé vás překvapí a dostane.

Rozhodl jsem se, že si tuto část Indie prohlédnu trochu jinak. Budu ji objevovat zkušenějším okem, vytříbenější chutí, s větším pochopením a zkušeností.

S tím jsem odletěl začátkem října Lufthansou do Delhi. K Rajasthanu jsem však ve svém plánu přidal ještě Amritsar v Punjabu a jezero Dal ve Srinagaru (alespoň na pár dní).

Tak jsem zase v Delhi. Je pozdě večer, jsem ve starém městě. Nechám vše na další den. Ráno, když se bude město probouzet, bude mít svou atmosféru a světlo pro dobrou fotku. Vstávám kvůli světlu před východem slunce, hygiena a nezbytná vnitřní dezinfekce, nový fotobatoh od firmy Peak Design na záda a vzhůru do náruče velkoměsta.

Zvuky a pachy ulice jsou důvěrně známé. Stojím uprostřed probouzejícího se mraveniště. Je to navlas stejné jako před mnoha lety. Nic se nezměnilo. Elektrická kabeláž, odpadky, psi, krávy a Royal Enfield.

Alespoň ráno jsem si to myslel.

Rozhodl jsem se, že zůstanu den, dva a podívám se na stará známá místa. Brzy ale zjišťuji, že se změnila podstatná věc. Přibylo lidí a to radikálně. Miliony lidí se stěhují do měst za vidinou lepšího života. S nimi přibývá (snad exponenciálně) turistů. Město se stalo doslova plechovkou na sardinky. Památky jsou zahlceny, prodíráte se davy, doprava kolabuje, města už neutichají ani v noci, vše pulsuje 24/7.

Indie má dnes již přes 1,4 miliardy lidí a miliony turistů to „přiživují“. Vzpomněl jsem si na poslední veřejné prohlášení sira Davida Attenborougha: „Necestujte více, než je nutné. Nejezte víc, než je nutné“.

„Necestujte více, než je nutné. Nejezte víc, než je nutné“.

Zůstávám před Červenou pevností. Kdysi jsem si ji prošel a desítky fotek jsou kdesi doma na disku. Stávám se tedy při konzumaci street foodu pozorovatelem pouličního mumraje. Brzy rozpoznávám místní a přistěhovalce. Baví mě je pozorovat jak se v tom teprve učí „chodit“. Jak efektivně otravovat turistu tak, aby si koupil co nechce. Naučil jsem se za léta cestování nebát se využít různých příležitostí ke kontaktu s místními. Dát se do řeči, jít dovnitř, třeba i pomoci. Většinou pak vzniknou dobré autentické fotografie.

Z Delhi odjíždím na jih. Mým prvním místem na mém seznamu je město Bíkáner.

Dějiny města, které leží na okraji Thárské pouště, sahají až do 15. století. Fungovalo jako centrum obchodu na karavanní cestě ze střední Asie až na pobřeží. V centru města stojí historická pevnost Junágarh. Nahlédl jsem do pevnosti. Je obrovská, návštěvník si může prohlédnout část interiérů. Mě ale více zajímal život pod pevností. V městském provozu už vidíte spousty povozů tažených velbloudy. U místního prodejce si dávám masala čaj. Je vynikající. Po celou cestu letošní Indií, to byl ten nejlepší. Těším se na džainistícký chrám a historická havélí. V jednom z nich mám zajištěný nocleh.

Chrám nezklamal, je přenádherný svou výzdobou. Ale malovaná a bohatě vyřezávaná havélí mě dostala víc. Dnes slouží většinou pro ubytování. Je to autentické a přenesete se na chvíli do starých časů. Doporučuji vám poznat je důvěrněji.

V plánu jsem měl další skvost na okraji pouště Thár – „Zlaté město“ Jaisalmér. Rozhodl jsem se ale podívat se napřed do Déšnóku, na pověstný Krysí chrám. Bude tam opravdu to posvátné krysí hemžení pod nohama?

Karní Mátá – chrám kde jsou krysy uctívány. Dovnitř se snaží dostat stovky lidí. Všichni musí být samozřejmě bosí. Odhazuji tedy sandály, kupuji lístek a dobrovolně se nechávám vtáhnout davem do nejposvátnějších prostor chrámu. Když vám přeběhne krysa přes nohu, je to pro vás požehnání. Podle legendy tak reinkarnovaní obcházejí smrt, nikdy nezemřou. No to „štěstí“ jsem tedy neměl. Ale bylo to vše expresivní, hudba, zvonky, modlitby, krmení pro krysy nalepené na nohy a především úžasné barvy všude kolem. Dav mě po hodince vyplivl před chrám. Tak tohle se nevidí každý den. Něco podobného jsem zažil v chrámu bohyně Kálí v Kolkatě. Tam se setkáte se smrtí, když před vámi sekají zvířatům hlavy a všude je plno krve.

No, je čas na dobrý masala čaj a trochu si to srovnat v hlavě. Hlavně vypnout naše evropské myšlení. Opakuji si, jsi jinde cestovateli!

Další den a zlatý Jaiselmér? Ano, díky materiálu, z kterého byla pevnost a město pod ním postaveno. Barvy pískovce jsou od žluté až po oranžovou. Ty se díky slunci mění každou hodinu. Město získalo své jméno po zakladateli Rao Džaisovi, „Jaiselmér“ znamená „pevnost na vrchu Jaisalu“, který město roku 1156 založil. Ubytován jsem přímo pod pevností v hotelu Dara. Příjemný hotýlek s krásnou terasou a výhledem na pevnost. Ten výhled vás sice nadchne, ale nedokážete si vůbec představit jak je pevnost obrovská. Je to gigantický kolos. To zjistíte, až když si vyjedete nad město. Pevnost měla 99 strážních věží, 3 se už bohužel díky odpadním „turistickým“ vodám zřítily. Uvnitř pevnosti je plno domů, obchůdků, restaurací a zejména příšerné vedro. Ještě že je k dispozici pěkně vychlazené pivo Kingfisher. Dobrý přítel je ten ledňáček!

Nádhera Jaisalméru se ovšem nachází pod pevností. Neskutečně krásné domy zdobené mistrovskou kamennou krajkou, dokonale řemeslně zvládnutou mistry kameníky. Spousty domů je pod ochranou UNESCO coby kulturní dědictví. Hledím s hlavou neustále zdviženou a říkám si: to snad není možné, je to dokonale perfektní, perfektně dokonalé.

Jen tak pro zajímavost: současným přímým následovníkem tehdejších panovníků je Bridžrádž Singh. Ačkoli je nyní město pod správou indické vlády, většina tamního majetku je stále ve vlastnictví jeho rodiny.

Jsem na cestách teprve osmý den. Zážitků mám ale plnou hlavu, fotky plní kartu rychle.

Čeká na mě „modré město“ Jódhpúr s kouzelnými domy natřenými indigem, bývalé hlavní město pyšného Mérwáru a křižovatka starých obchodních cest, po kterých proudil obchod s opiem, hedvábím, mědí a kávou. A další gigantická pevnost Mehrángarh. Modré město znám z fotografií slavného Steva McCurryho. Jak inspirativní. Těším se, protože modrou barvu miluji.

Jsem uprostřed Rajahsthanu, asi ve třetině mé cesty. Rozhodl jsem se podívat se na pevnost nejen jako na dominantu pohledem z města, ale hlavně na město z pevnosti. Na kopci jsou k vidění paláce a zahrady, ale vždy stojí v pozadí pevnost. Chci vidět tu modrou barvu pod pevností. Pevnost Mehrangarh je jedna z největších pevností v Indii. Její stavbu započal už roku 1459 Rao Jódha, zakladatel Jodhpúru. Kousek od ní stojí jeho jezdecký pomník. Pár snímků pevnosti, pár set metrů dolů a nahoru a stojím před ní. Turistů tu moc není, asi je Mehrangarh snadno pohltila. Jdu dovnitř. Vítají mě strážci pevnosti a fascinují mě svými ohromnými kníry. Poctivě vyšlápnu na 36 metrů vysoké hradby. Město je pode mnou, ale to modřejší je na druhé straně. Takže zpět a spodem přes zahrady. Konečně vidím tu slavnou modrou část Jodhpúru. Stojí to za to. Dávám si na čas a nechávám na sebe působit Genius loci tohoto místa a atmosféru okamžiku. Hodinku pozoruji indické, čínské a japonské turisty (Evropany nikde nevidím) a dávám sbohem pevnosti. Spouštím se prudce dolů do modrých stavení, do každodenní reality obyvatel města. Taky mám už hlad a žízeň. Chci si najít skvělou modrou restauraci. Je odpoledne. Podařilo se, sláva. Odpočinutý a s novou energií spěchám fotit do Sardár Bazaru. Na to se těším vždy nejvíc.

Je to pokaždé pastva pro oči, smysly a můj Nikon. Bazarů jsem viděl na svých cestách už dost. Pokaždé mě to přenese do jiné doby. Sardár nebyl jiný. Prodavači, zvířata, vůně a pachy, barvy a kakofonie zvuků. Zboží všeho druhu. Ochutnávám vše, co mě zaujme s tím, že rozhodně budu muset večer důkladně dezinfikovat své tělo nejen zvenčí ale hlavně zevnitř. Krokem loudavým procházím uličkami bazaru. Na ulici, kde parkují drožkaři, umírá vyčerpaný a zubožený kůň. Majitel mu nijak nepomůže. Je mi z toho smutno. Vracím se na hotel už téměř za tmy, ale bazar pulsuje svým rytmem života dál dlouho do noci. Na závěr dne jsem chtěl poznat Rajahstan opět příjemněji. Ochutnal jsem slavnou pochoutku jménem Panchkuta – tedy 5 druhů zeleniny – pokrm, který vydrží několik dní a je vyroben z určitých plevelných rostlin, které rostou pouze v divoké poušti. Byl to kulinářský dotek pouště Thar.

Další den mě čekal slavný Ranakpúr. Ten jsem si nemohl nechat ujít, protože je známý především díky největší a nejbohatěji zdobené skupině džainistických chrámů v Indii, které pochází z 15. století. Patří svou stavbou a výzdobou bezpochyby mezi perly indické architektury. Méwár se stal na konci 14. století mocným a bohatým královstvím. Vzniklo mnoho chrámů, mezi nimi zde byla roku 1438 započata stavba chrámu ve stylu chaumukha (se čtyřmi tvářemi), která trvala 60 let. Chtěl jsem to vidět a zažít na vlastní oči. Stojím bos před chrámem Adinatha v úžasu. Kameníci zde odvedli naprosto perfektní filigránskou práci. Chrám je postaven z krémového mramoru a v celém chrámu se nachází kromě 78 zdobených výklenků, neuvěřitelných 1444 sloupů. Není tady mnoho turistů a tak si to můžete – stejně jako já – užít dosyta. Odjíždím do Dilvary. Je tam také několik džinistických chrámů, dokonce z 11. století.

Než odjedu do Udaipúru, pokračuji k jezeru Nakki a do vesnice Mount Ábú. Na místo, které je pro džinisty posvátné, jako Mekka pro muslimy. Jezero jsem si chtěl nafotit ze skalní vyhlídky, ale zajímavá místa mě vedla jinudy než turisticky pohodlná cesta. A tak jsem se na skalní vrchol dostal opačnou stranou - přes malou ferratu. Bylo to sice náročnější, ale rychlejší. Jsem v pohoří Arávallí, nejvyšší vrchol Guru Shikar je vysoký 1722 metrů a je právě tady.

Udaipúr – proč „Bílé město“? Protože se jeho mramorové paláce, domy a hotely odráží za slunného dne v zrcadle jezera Pichola. Vítá mě Gangaur ghát. Bydlím jen pár metrů od něj, v hotýlku jménem „Tiger“. Odraz rozsvíceného města se mihotá na hladině. Na ghátech se shromažďují lidé, všude zní zpěv modliteb a zvuk zvonků. Je dusivé parno. Mám v plánu zůstat v Udaipúru alespoň dva dny. Brzy ráno obdivuji z terasy hotýlku východ slunce nad jezerem a z něj vystupující palác Taj Lake Palace - původně sloužil jako královský letní palác. Dnes je z něj luxusní hotel. Dopoledne věnuji prohlídce městského paláce, protože mě láká dvůr zvaný Paví (své jméno získal podle skleněné mozaiky, které zdobí jeho stěny), když páv je národním ptákem a symbolem Indie. Pokud se rozhodnete palác navštívit, věřte, že je značně rozlehlý a dost přecpaný turisty. Chtělo to změnu a oddech, tak jsem se nalodil a jel se podívat na Jag Mandir,“ palác jezerní zahrady“. Královská rodina využívala tento palác pro společenské večírky. Postaven byl v roce 1628. Střeží jej řada osmi mramorových slonů u přístaviště. Krásné místo pro nevázané mejdany.

Pokud budete mít štěstí, navštivte představení rájasthánských tanců v prostředí Bagóre kí havelí s živou hudbou. Stojí to za to. Večer doporučuji zakončit den minimálně jedním vychlazeným pivem na terase a studenou sprchou před spánkem. Bez klimatizace jste tady do rána mrtví.

Odjíždím přes Bundí do Ajméru. V Bundí působil R. Kipling a mimochodem, byly zde nalezeny nástroje z doby kamenné z doby 5 000 až 200 000 let př. n. l. Obdivuhodné. Těším se na změnu, protože v Ajméru pocítíte vliv Islámu. Chci vidět nejposvátnější muslimskou svatyni v Indii Dargah sharif, působivý komplex mešity Adháí din ká jhompra („Chýše dvou a půl dne“) a hlavně nefalšovaný bazar s Alláhu Akbar.

Večer se nedaří dostat se na hotel, protože jsou tu nějaké dopravní změny. Nakonec využívám Inda s rikšou. Jeho divoká jízda centrem a uličkami i v protisměru (když je zrovna červená) je neuvěřitelná. Můžu si sáhnout na ostatní rikši a auta vedle sebe během jízdy. Doslova proletěl nočním městem. Zvládnul to naprosto dokonale až před hotel.

Ráno si užívám cestu bazarem do mešity. Muslimové však spěchají na svou pravidelnou modlitbu, je tu doslova „husto“. Prodejci a jejich barevné zboží, plno různých sladkosti, jídla (konečně skopové), volání prodavačů, žebrající mrzáci, květiny určené do mešity. Všechen ten mumraj je až neuvěřitelný. Zapomínám na čas a prostor. Jsem v jiné dimenzi.

Do mešity jsem se bohužel nedostal, protože bych všechno musel nechat v depozitu o dvě ulice dál. Bez foťáku by to pro mě ztratilo smysl. Škoda, pokračuji tedy dál bazarem k druhé památce Ajméru. Chvílemi ztrácím směr, vtáhnou mě jiné uličky a prostory, ale času mám dost. Užívám si atmosféry.

Celý den měl své charizma na mé Cestě za horizont.

Škoda, že jsem v Pushkaru o 14 dní dříve a nemůžu vidět veletrh Pushkar Fair, který je jedním z největších indických veletrhů velbloudů, koní a dobytka. Kromě různých kulturních akcí je součástí i soutěž o nejdelší knír v Rajashtanu. A to by mě moc zajímalo. Asi víc než velbloudi. Pushkar je jedno z nejposvátnějších míst v Indii (vznikl před více jak 2500 lety), je tu asi 400 chrámů a 52 ghátů nad jezerem, u nichž hinduisté podstupují očistné koupele. Zde se setkávám s pouští Thar. Všude je plno písku, krajina je porostlá různými druhy akácií a pouštních rostlin. Povozy tažené velbloudy jsou všude. Za pár rupek si můžete pronajmout kárku a nechat se provézt městem. Lepší je, spolehnout se na vlastní nohy. Uvidíte toho nesrovnatelně více. Třeba obchody s kořením, koženými výrobky a skvělý street food. Alkohol koupíte jen v obchůdku za městem. Dávejte si ale pozor na mladé motorkáře. Mohou vás svou divokou jízdou porazit a následky mohou být pro ně fatální. Bohužel jsem to zažil. Město díky jezeru má poklidnou až ospalou atmosféru. Ubytujte se tak, abyste měli terasu s výhledem na jezero a večer budete svědky púji na některém z ghátů. A s repelentem a vychlazenou Colou je to potom naprostá pohoda.

Ještě mám před sebou mnoho dní. Přesouvám se do Jaipúru. Ten jsem už kdysi navštívil. Moc se mi líbil. Byl jsem tedy zvědavý, co se změnilo. Věděl jsem, že něco vynechám. První dojem mě trochu zaskočil. V paměti jsem měl krásné růžové stavby a barvy byly všude kolem. Dnes ale na městu leží spousty prachu, špíny a odpadků přibylo stejně jako aut a lidí. Slavný Palác větrů zešedl. Jdu se podívat do paláce současného maharádži na dvě obrovské stříbrné 4000 litrové nádoby na vodu. Je tam ale pouze jedna, kam se poděla druhá? Co ale zůstalo, je příšerné vedro. Prostranství paláce je pěkně rozpálené. Vracím se do ulic. Chodníky jsou zaplněné různým zbožím. Kupuji si na památku krásný achát. Silnicí jedou snad stovky aut, motorek a sem tam rikša. Není takřka možné přejít. Pokud se bojíte, nepřejdete. Také si musí člověk dát pozor na různé otevřené odpadní kanálky. Jsou funkční! Doporučuji ještě navštívit pevnost Amber Fort se svými barevnými slony. I když nevím, jestli tam ještě vozí turisty na svých hřbetech. Svět se mění.

Ve svém itineráři mám i NP Ranthambore. Bude to můj třetí pokus vidět tygra naživo v jeho prostředí. Musím poctivě říci, že jsem to dopředu považoval za marný pokus. No a co, alespoň budu moci říkat – zase jsem to zkusil. Třeba budu mít štěstí. Jsem v Sawai Madhopur. Sedím v Jeepu spolu s patnácti dychtivými turisty a jedeme do parku. Vidím tady spousty sambarů, antilop nilgai, gaurů, jelenů axis, pávů, hulmanů, krokodýlů. Tygrů je tu asi šedesát (protože mají co žrát), ale jsou dobře ukryti. Přijíždíme k jezeru.

A jsou tam! Tři. Odpočívají a chladí se ve vodě. Užívám si to. Nevěřil jsem tomu, že je uvidím. Je to štěstí. A to cestou zpět ještě zapózoval levhart. Mám tedy důvod k večerní malé oslavě. Byl to zážitek nejen toho dne, ale celé dosavadní cesty.

Ještě mi na Cestě za horizont 2024 zbývá Punjab se slavným zlatým chrámem v Amritsaru. Nakonec přeletím do Kašmíru – Srínagaru, na jezero Dal, kde na mě čekají slavné malované hausbóty. No a taky nějaké kopce, předhúří Himálaje. O zážitky se s vámi podělím v druhé části mého vyprávění. Tak zatím a mějte se cestovatelsky krásně.