TVÁŘE ARKTIDY

Jak se realizují pohádky?

By Peak Design CZ/SK Deník Kai Sebek

July 22^nd, 2025

V dubnu 2024 mi přišlo oznámení, že mě přijali na palubu pirátské lodi, která popluje směrem k severnímu pólu. O rok později jsem skutečně vyplula a teď zpětně se přiznám, že nebýt fotek, řekla bych, že jsem si to celé vymyslela. Jen další pohádka v řadě...

Ve svém dlouhodobém projektu “Woven Worlds” se věnuji prolínání fiktivních vizuálních příběhů s environmentálními a vědeckými tématy, protože věřím, že právě příběhy mohou být dobrým nástrojem k pochopení změn, kterými si naše planeta prochází. Zachycuji “otherworldly” místa po celém světě a následně je doplňuji ilustracemi a příběhy smyšlených tvorů, kteří jsou vystavěni na základě reálné biologie a především fauny a flóry konkrétních ekosystémů.

Když jsem tedy dostala místo v umělecko/vědeckém rezidenčním programu The Arctic Circle, bylo mi jasné, že mám o kulisy projektu postaráno. Nemluvě o tom, že vyplout na lodi, která se nápadně podobá Endurance, a projít se po stopách Roalda Amundsena byl jednoznačně splněný dětský sen.

Psal se leden, 8. 1. 2025, a já seděla v chaloupce uprostřed šumavských lesů a zapisovala nápady, které za ten rok uzrály. Začal mě tlačit čas, za tři měsíce jsme zvedali kotvy a jelikož jsem chtěla rezidenci pro projekt využít naplno, potřebovala jsem plán.

Obvykle na cestách sbírám pouze podkladové fotografie a teprve doma do nich doplňuji charaktery, ale tentokrát se mi v hlavě zrodila (zpětně až příliš ambiciózní) myšlenka na to, že bych ten celý příběh mohla udělat ještě o něco více uvěřitelný… Reálné prostředí, reálný kostým. Naskicovala jsem si vizuál hlavního charakteru a myslela si, že mám vyhráno. Navrch jsem netroškařila s prvky brnění, jelikož charakter tak trochu symbolizoval narativ strážce národního parku, a protože v Arktidě žijí medvědi, přidala jsem pro sichr ještě pár železných plátů navíc.

Mohla bych se tu rozepsat o tom, jak jsem chtě nechtě velmi záhy vzdala logistiku přepravit na severní pól brnění těžkooděnce. Nebo o tom, že mě od malička učili neolizovat a nedotýkat se železných tyček v teplotách pod bodem mrazu, a i když babička nikdy nemluvila o nošení brnění v -30 (plus 100 % vlhkosti na moři) – hádám, že to varování platilo na kov všeobecně.

Long story short – ušila jsem si na sebe bič a zbroj, včetně dalších kulis, měsíce vytvářela za pomoci 3D tisku. Zázraky se dějí a poslední nasprejovaný plát uschnul den před odletem.

Brnění bylo (nepřekvapivě) křehké a nedokonalé, moje cosplayová premiéra a derniéra zároveň, takže neexistoval scénář, že bych ho poslala napřed dopravní službou. Nebýt systému tetris PACKING CUBE, nikdy bych nezvládla sbalit polárnickou výbavu, teplé spodky, jídlo a fototechniku a přece ušetřit místo v příručáku pro rytíře. Neptejte se, jak jsem to udělala, ze zkušenosti mohu říct jen to, že TRAVEL DUFFEL je Hermionina kabelka.

Existovala i nouzová varianta B – cestovat v kostýmu. Skrze letištní kontrolu bych díky materiálu prošla snad jen s nechápavými pohledy a ačkoliv se mi z hlediska dobrodružství ten nápad velmi zamlouval, čekaly mě dva dny na cestách, na zádech jsem táhla v příručáku 40 kg fototechniky, co se tvářilo jako limitních 8 kg (fotografové vědí, jak tohle kouzlo chodí), a navrch čtyři přestupy. Rozum selhal, ale naštěstí zvítězil soucit s potenciálním spolusedícím.

Do Vysoké Arktidy a hlavního města Špicberk Longyearbeyenu jsem dorazila podle plánu a brnění přežilo bez škrábance. Dva dny jsem se aklimatizovala na nelidské teploty, přičemž jsem si úspěšně zablokovala krk z ustavičného civění na nádherné hory, které se svým rozměrem nevcházeli do formátu. Třetí den přišlo seznámení s dalšími vědci a umělci naší expedice (dohromady nás bylo 27, každý z jiného koutu světa) a čtvrtý se vyplouvalo!

ZVEDÁME KOTVY, VSTŘÍC DOBRODRUŽSTVÍ!

Sledovat mizící zlomek civilizace, kterou představoval přístav v Longyearbeyenu, byl pocit, na který nikdy nezapomenu. Svoboda v divočině. Wifi vyhasla, signál zmizel, svět utichl a zůstali jsme jen my. Na obzoru se objevily první ledové kry, kterými jsme vzápětí začali proplouvat. Naše plachetnice z devatenáctého století nebyla žádný ledoborec, a přesto si razila cestu skrze tenký led s jistou elegancí, a pouze občasné zaskřípění lodního kýlu mě znovu usadilo do reality. Tady moře zamrzá. Fakt že jo.

Následné spatření prvních ledových palačinek “pancake ice” definitivně potvrdilo, že jsem opět překročila bludný kořen (v tomto případě bludnou palačinku). Když se k tomu záhy přidaly špičaté zuby okolních hor, které lemovaly fjordy a barvily se v jednom z posledních západů slunce, nebylo pochyb. Naše a přesto cizí planeta.

Bezhlavě jsem fotila vše nové a neznámé, TECH POUCH vždy po ruce, jinak bych asi v té roztržitosti v kombinaci se silným vlnobitím poztrácela všechny SD karty hned z kraje expedice.

První noc na lodi je zkouška toho, zda máte námořníka v genetice. Buď se tak narodíte, nebo vám bude díky ustavičnému pohupování a později i sněhovým bouřím docela zle. To bohužel neovlivní žádná příprava a já jsem do toho šla s vědomím, že možná strávím polovinu cesty s hlavou v kýblu. Stálo to za risk a ten se vyplatil. Po celou plavbu Severním ledovým oceánem mi bylo hej a když jsem v 90° náklonu lodi a prudkém sailování na severní cíp v podpalubí montovala 3D tiskárnu (dlouhý příběh), drtivá většina kolegů trpících v kajutách mě, myslím, po právu nenáviděla.

Štěstí, nic víc. Ačkoliv mi bylo zezelenaných přátel upřímně líto, ráda jsem si dala oběd i za ně.

48 HODINOVÝ DEN

Následující dny byly doslova nonstop jízda a i když jsem počítala s 24hodinovým polárním dnem, můj ve výsledku pravidelně dosahoval dvojnásobku. Další kouzlo.

Denně jsme podnikali minimálně dvě expedice na pevninu, sněhovým bouřím navzdory pracovali na projektech a čím výš jsme byli na severu, tím častěji jsme kotvili přímo v mořském ledu. Vědomí, že mě od ledových hlubin oddělovalo často jen pár čísel zmrzlé vody, mi bylo připomenuto až ve chvíli, kdy se jednoho pěkného odpoledne v blízkosti stativu objevila puklina. Ta se bez otálení začala rozšiřovat a zlověstně větvit ve směru dřevěných kolíků, které ukotvovaly náš koráb. Trochu průser, ale nikdo nezpanikařil. Pobalili jsme štětce a zkumavky a v napjatém tichu se jeden po druhém přesunuli zpátky na palubu. Bylo to jen tak tak, než se loď utrhla, ale žádné vedlejší oběti nevznikly. Ten den to všichni stihli.

Peak Design na Arktidě

Outdoor Backpack 45l, Capture, Camera Cube, Travel Tripod Carbon, Travel Duffel, Tech Pouch

Přesto mě polar plunge neminul. Jednou, při focení v brnění, přímo pode mnou praskla kra a tentokrát byla koupačka nevyhnutelná. Mohu vás ale ujistit, že když to nečekáte, není to tak zlý. Pravda, odnesla jsem si pár lehkých omrzlin a měsíc jsem netušila, zda jsou konečky prstů na chodidlech opravdu moje, zároveň ale i jednu momentku, co se mi hodila do projektu. A to se vyplatí! Křičela jsem na své kolegy, ať mě nezachraňují a radši mi zmáčknou spoušť, jelikož dálkovou jsem utopila. Naštěstí jsme měli všichni stejný mindset, stejnou misi – art comes first.

Nejkrásnější okamžiky na expedicích byly ovšem ty, kdy jsme se brodili desítky kilometrů hlubokým sněhem ke vzdáleným ledovcům a pravidelně nacházeli mohutné akvamarínové chrámy. Do ledovcových jeskyň často vedly pouze stopy polárních lišek. I naše stopy byly první a pokud nás nesledoval polární medvěd (ti se teprve probouzeli na jihu), tak i poslední.

Stejně tak mě do poslední chvíle nepřestávala udivovat nepredikovatelnost vzdálenosti. Někdy jsme šli hodinku, jindy pět, a přesto se zdálo, že je hora, popřípadě ledovec, relativně blízko. Měřítko tu ztratilo význam a všem nám to bylo jedno. Vylezli jsme spoustu bezejmenných hor a být pokaždé prvolezcem bylo dobrodružství samo o sobě.

Tu a tam jsem dokonce měla možnost zahrát si na Paula Nicklana z wishe a cvaknout pár mrožů. S ohledem na období tu moc wildlife nebylo – ale mroži, tuleni a sobi nám dělali věrné společníky. Polární lišky působily spíš jako duchové, jejich stopy byly všude, ale zahlédnout je se nám podařilo jen párkrát. Po medvědech na severu nebylo ani vidu a přesto jsme pokaždé poctivě postavili medvědí hlídku. Bohatě nám to vynahradily čerstvé stopy, když jsme se v závěru expedice přiblížili opět na jih. Otisk tlapy jedince dosahoval pěti dlaní urostlého námořníka a já věděla, že toto setkání face to face oželím. Pokud by taková situace přeci jen nastala, platí v Arktidě jednoduché, ale silné pravidlo: BUĎ TEN NEJVĚTŠÍ MĚDVĚD!... A to si nejsem jistá, že jsem byla.

Nicméně i tato milá setkání byla pro můj projekt velmi přínosná, jelikož evoluční strategie a charakteristické rysy fiktivního tvora, který hraje ve smyšleném příběhu významnou roli, pochází právě z těchto krásných “předků”.

Když jsme zrovna neprozkoumávali zledovatělou divočinu (a to se moc často nedělo), krátili jsme si v podpalubí čas prezentacemi naší práce a projektů. Dobrovolně jsem se nechala na měsíc zavřít na jednu stísněnou palubu plnou random cizích lidí a ačkoliv to byl na začátku můj jediný strach, rozplynul se hned po setkání.

Poslední večer jsme si ve sněhové bouři a dobrých -20 stupních rozdělali obrovský oheň a udělali si společně chilli con carne. Ten okamžik se mi vtiskl do paměti – čelem k táboráku jsem hořela, zadek mi mrzl a přesto mě hřálo vědomí, že jsem v kruhu přátel na celý život. To, co jsme spolu prožili, se sice dá do jisté míry vyprávět, ale všichni jsme si po celou tu dobu uvědomovali, že to bude jen slabý trailer. Jsem zvyklá cestovat sama, ale tentokrát jsem vděčná za to, že nás “ví” víc. Jinak bych se opět musela vrátit k myšlence, zda jsem si to celé nevymyslela.

VÝZVY A FOCENÍ V EXTRÉMECH

Myslím, že právě optimistické naivní představy mi často pomáhají k tomu, své projekty realizovat (a pak se divit v procesu, když už není cesty zpět). Měla jsem vše do puntíku vymyšlené, ale zbytečně dumat nad tím, zda se to celé bude dát uskutečnit i v drastických teplotách pod nulou, by z tepla domova nebylo nic platné.

Střet s realitou znamenal, že jsem občas zkrátka nepořídila fotografii, kterou jsem zamýšlela – buď zamrzla technika, nebo jednoduše moje prsty. Když jsem v podpalubí sestavovala 3D tiskárnu, která byla součástí celého projektu, vyzkoušela jsem si, jaké je to být technikem vesmírné lodi. Šroubky létaly všude kolem mě, jen bohužel s přítomností gravitace. Naopak vše, co děláte venku, jako by se odehrávalo v želé. Svět je tam pomalejší a vy se musíte jeho tempu uzpůsobit. Nandat na sebe všech dvacet polárnických vrstev, včetně záchranné vesty, zabere čas. Navléct se do kostýmu, usadit foťák na stativ a doufat, že fotka vyjde napoprvé, jelikož se nechcete brodit na stanovené místo vícekrát, vyžadovalo veškeré soustředění.

To je poněkud obtížné, když vám mrzne mozek.

V kostýmu, který nebyl ničím zateplen, byla příšerná zima a když jsem se rozhodla, že ten den pár stage fotografií pořídím, znamenalo to upsat se promrznutí a jedné rýmě za druhou. Balancování v severním větru a rozbouřeném moři v pozici galionové figurky mě zase donutilo soucítit se všemi mořskými pannami na přídích korábů.

Nutno podotknout, že ve stísněných prostorách, které sdílíte s tolika lidmi (včetně jejich rekvizit – čti umělecko vědecký bordel), se věci ztrácely až příliš snadno. V jednu chvíli foťák máte, ve druhé po něm pátráte po celé lodi, jako by se vypařil. Hned první den jsem přišla na to, že v tom zmatku je třeba mít nejpodstatnější věci 48/7 po ruce, a tak jsem fotobatoh sundala ze zad v podstatě jen na spaní. Spolu s chytrým CAMERA CUBE, který zdomestikoval mé ADHD, se z batohu OUTDOOR BACKPACK 45L stal ten nejvěrnější parťák celé expedice. Ačkoliv se nepovažuji za materiálně orientovaného člověka, přiznám se, že jsme si asi vytvořili citovou vazbu. Díky bedernímu pásu jsem snadno unesla malou prodejnu fototechniky desítky kilometrů dlouhou pustinou ke každému ledovci a hoře na obzoru. Zažil se mnou ty nejhorší tváře Arktidy a přesto na sobě – narozdíl ode mě – nenese jediný škrábanec, takže si troufnu říct, že spolu ještě kus světa procestujeme a nafotíme.

LOUČENÍ…

Připlutí nazpět do přístavu Longyearbeyenu doprovázela silná sněhová bouře. Stála jsem od brzkého rána nehnutě na palubě, až dokud jsme nezakotvili, a jen zmrzlý zbytek kafe v hrníčku mi připomněl, že je docela kosa. Ke konci expedice mi ty teploty nepřipadaly vůbec tak zlé jako na začátku, člověk se překvapivě rychle adaptuje. Podobnou bouři jsem cítila uvnitř a v tu chvíli si slíbila, že to rozhodně nebyla má poslední pirátská plavba severem.

Měla jsem možnost v rámci své práce prozkoumat jeden z nejkrásnějších koutů naší planety a přála bych si ten klid, který pro mě reprezentoval, uchovat i v naší poněkud uspěchané společnosti. Arktida a její bezčasí mi připomněly, že právě čas plyne pouze tak rychle, jak ho zběsile honíme před sebou. Možná, že potřebujeme drobnou dobu ledovou, abychom zpomalili. Snad by ale postačilo méně drastické řešení ve formě přeskládání hodnot a uvědomění si věcí, na kterých opravdu záleží. Začnu u sebe.

Náš svět je výjimečné místo k vidění a věřte nevěřte, ti modří ledovcoví obři jsou opravdu součástí Země, žádný Interstellar a cizí planety. Setkat se s nimi tváří v tvář bylo nesmírné privilegium a zároveň jsem se stala svědkem toho, jak rychle se tenhle výsek našeho světa doslova stává příběhem, který možná jednou zůstane zaznamenaný pouze ve fotografiích a dokumentech, díky globálnímu oteplování.

Pohádka, kterou bych mnohem radši zachovala, než vyprávěla.

Když jsem na expedici vyrážela, spousta lidí kroutilo hlavou nad tím, proč by někdo jel dobrovolně do míst, kde “nic není”, snad jen extrémní zima a medvědi. Teď - i s důkazy - mohu všem radostně potvrdit své odjezdové přesvědčení.