Kolem světa, část 2.

Sleduj Lukáše Podiuka na jeho jednostopé cestě kolem světa!

By Peak Design CZ/SK Deník Lukáš Podiuk

December 3^rd, 2025

Ahoj, myslím si že není na co čekat a můžeme se společně vrhnout na další článek z mé cesty kolem světa. Stále se nacházím na Slovensku, hledám si místo na další noc ve stanu a popojíždím k městu Zvolen. Kousek za městem na poli nacházím super flek na stan, který je přímo u vody, takže paráda.

Postavím stan a trochu se projdu po okolí. V tom se začne zvedat vítr a lehce pršet, jdu se tedy pomalu schovat do stanu. Netrvá dlouho a přichází první větší kapky. Během pár minut přichází obrovské blesky, silný déšť a vítr. Nic podobného jsem ve stanu ještě nikdy nezažil. Kousek ode mě je dětský tábor, který během bouřky evakuují, protože je mezi stromy a blesky lítají fakt všude. Já jsem schovaný uprostřed pole za porostem a jen slyším pištět děti a dunící hromy. Naštěstí jsem si stan postavil poctivě a nic jsem nepodcenil. Sice mi do něj kape asi ze tří míst, ale upřímně se spíš divím, že ještě stojí a já jsem relativně v suchu. Po večerní bouřce usínám. V noci mě sice vzbudí ještě jedna, ale o poznání menší.

Ráno už ale svítí sluníčko, a tak můžu nechat vyschnout stan. Následně vše sbalím a pomalu vyrážím k maďarským hranicím. Cestou řeším problém s redukcí od kamery do mikrofonu, takže se mírně zdržím. Naštěstí se mi ale povede redukci objednat a následující den si ji můžu vyzvednout v místním zásilkovém boxu. Sice mě to stojí jednu noc navíc u hraničního přechodu Šahy na Slovensku, ale jsem rád, že se mi redukce podařila takto nečekaně vyřešit. V noci mi opět prší a lítají blesky.

Další ráno už se jen rychle sbalím a mířím přes hranice do Maďarska, které projíždím pouze s jednou zastávkou na natankování. Zastavuju až v chorvatském Osijeku, kde jsem si našel takovou né zrovna hezkou ubytovnu. Pokoj značně smrdí cigaretami, společná kuchyňka je plná špinavého nádobí, mezi kterým se válí cigarety a na místní recepci, jestli se to tak dá vůbec nazvat, nikdo není a (asi) majitel mi pouze volá, kde najdu klíče. Potřebuju ale dokončit nějakou práci na počítači, takže na ubytovně zůstávám. V pokoji mám asi milion komárů, tak bojuju, co to jde. U ubytovny je také terasa, kde potkávám své spolubydlící - Rafaela z Pákistánu a Rajeshe z Indie. V Chorvatsku žijí už 6 let, tak si chvíli povídáme anglicko - chorvatsko - česky … ale pokec super a už mi dali i tipy, kam v jejich zemích zamířit. Nakonec na ubytovně zůstávám dvě noci - věnuji se práci a dávám servis motorce.

Přes Chorvatsko pak taky jen projíždím, protože vím, že tady se můžu kdykoliv vrátit a raději budu delší čas v Turecku nebo Gruzii. Vydávám se do Bosny a Hercegoviny, kde postupně navštěvuju Prokosko jezero, Ramské jezero, nejvýše položenou vesnici Lukomír v Bosně a město Mostar.

Vezmeme to ale pěkně popořadě. V Bosně a Hercegovině jsem poprvé v životě a opravdu se nestačím divit kolik je tady mešit. Nic moc si o zemích, kam jedu nezjišťuji, abych si na to přišel sám až na místě a měl to s tím „wow efektem“, takže mě velký počet mešit opravdu překvapil. Také jsem si představoval, že to v Bosně „už“ bude větší divočina na silnicích, ale naštěstí je tady úplně běžný provoz. Stan si rozdělávám někde uprostřed ničeho. Jsem tady jen já, obrovské horko a dusno, a opět také miliony komárů, od kterých dostavám opravdovou bídu.

Vydávám se k Prokoško jezero kolem kterého je historická, autentická vesnice. Cesta k němu je fakt zážitek, a taky se trochu „utrhnu“ a tuhle rozbitou kamenitou a rozbitou cestu si fakt užívám. Možná až trochu moc, protože jak po sléze zjistím, utrhnul jsem si SPZ. Naštěstí ji mám přidělanou na ocelových lankách. SPZ si fakt nemůžu dovolit ztratit, protože bych se mohl akorát otočit zpět domů. Značku teda sundávám a dávám si ji do batohu.Výjezd je to fakt parádní, dost se práší a tempo je dost divoké. Nahoře musím zaplatit 5 eur za vstup do vesnice, ale opravdu to stojí za to. Navíc tady není ani moc lidí. Je to pro mě celkem překvapení, jak to tady vypadá a fakt je to moc pěkný!

Zastavuji u offroad auta s polskou SPZ a ptám se, jestli náhodou nemají vrtačku. Mají! Takže jsem s polskou pomocí přimontoval SPZ zpět.

Pokračuji k dalšímu jezeru konkrétně Ramskému jezeru, kde zůstávám přes noc v kempu. Je tady jen jeden motorkář z Německa. Zásuvka a teplá voda tady jsou naštěstí také, což se náramně hodí, a tak zůstávám. Do kempu ale přijíždím se západem slunce, takže jen stavím stan a padám do něj únavou.

Následně vyrážím do nejvýše položené vesnice v Bosně, do Lukomíru. Cesta až pod závěrečný výjezd do vesnice vede po okresce, ale posledních asi 20 km začne být zase zábava, a to v podobě hodně rozbité kamenité cesty, kterou není možné projet obyčejným osobákem.

Teda až na výjimky. Potkávám tady pár z Holandska, který se rozhodl jet touhle „cestou“ v novém Renaultu Clio. Potkávám je „šprajclé“ v kopci, před předními pneumatikami mají kameny, aby jim auto neujíždělo a auto mají zvednuté, protože píchli. Už jim pomáhají i lidé, kteří jedou přede mnou v offroad autě. Všichni si jen klepeme na čelo, že tohle není fakt dobrý nápad a je jen otázkou času, kdy to nebude píchlá pneumatika, ale proražená vana a olej všude. Naprosto nepochopitelný byl i přístup řidiče, kterému jsme několikrát řekli, že dál to bude ještě horší a on pořad chtěl jet dál. Nicméně se k nim o chvilku později vrátím.

Zatím se jen zeptám jestli něco nepotřebují a vypadá to, že ne a já pokračuji dál do Lukomíru. Protože ale zastavuji u jejich auta které stojí v prudkém kopci, tak při rozjedu mi vyletí od zadního šutr, který letí přímo do jejich nárazníku a udělá tam prasklinu. Bohužel, mrzí mě to, ale opravdu jsem se rozjížděl s citem, ale nějaký ten plyn jsem dát musel protože jinak bych spadl. Tohle prostě k offroadu patří a s tím se nedá nic dělat. Zbytek rozbité cesty do Lukomíru si opravdu užívám a dost se zase práší za kočárem. Užívám si nádherné výhledy na hory, prostý čistý život místních a motorku, která po šutrech letí jakoby nic.

Přímo ve vesnici pak zastavuji, abych jí prošel pěšky a něco natočil. Vesnice je to fakt krásná a je mi velmi sympatické, jak čistým životem se tady žije. Už to určitě není takové jako kdysi, je to oblíbený turistický cíl, ale mám štěstí a turistů tady není vůbec moc. Navíc si nacházím místo trochu nad vesnicí, takže sedím, koukám, a přemýšlím nad tím, jaké to tady muselo být třeba 50 let zpět.

V tom přemýšlení prohlížím motorku a všímám si, že mi chybí stativ. Sakra! No tak zase nasednout na motorku a vydat se na cestu zpět hledat stativ. Bohužel jsem ho nenašel, ale opět jsem potkal Holanďany s Renaultem a vypadalo to takhle - Pán řidič seděl za volantem a jeho spolujezdkyně běhala před autem a odhazovala velké kameny. Byla totálně červená až rudá, úplně zpocená a šlo vidět, že toho má tak akorát… Když jsem řekl borcovi za volantem, že to bude ještě horší, tak se ještě rozčiloval. No tak jsem jel dál a nechal jsem je užívat si tuhle romantiku. Legenda pravý, že tam jsou dodnes. :D Já se bez stativu vrátil do Lukomíru, dal jsem si jídlo a trochu vydechl. Nakonec jsem si našel i skvělé místo na rozdělaní stanu přímo nad vesnicí.

Večer jsem ještě nahodil příspěvek o ztraceném stativu a mojí cestě kolem světa. Byla to taková pomyslná hozená rukavice, kterou zvedl pravě Peak Desing. Tak se naše cesty protly a bylo to opravdu potřeba. K novému stativu a dalším věcem se postupně dostaneme. Teď se vraťme zpět na kopec, kde jsem si rozložil stan a vychutnával jsem si úžasný výhled na Lukomír a přilehlé hory. Večer se přiznám, že jsem měl strach z medvědů nebo psů, ale jediné co mě otravovalo bylo pár much.

Ráno už jsem se jen klasicky sbalil a vyrazil do Mostaru. Cestou se nedělo nic zásadního až na jednu průtrž mračen. Na motorce jsem nikdy opravdu nikdy nezmokl víc. A to jsem pár bouřek zažil. Průtrž trvala asi 40 minut a já měl pocit, že nade mnou stojí někdo s nekonečným kýblem vody.

V Mostaru už svítilo sluníčko, tak jsem zase trochu proschl, navíc se mi tady stala náhoda, jakou nezažívám každý den. Zaparkoval jsem motorku před náhodou restauraci. Kolem šla kamarádka Denise z Itálie. Denis jsem poznal na chmelové farmě na Novém Zélandu a asi 3 měsíce tam se mnou pracovala někdy v roce 2022. Teď šla kolem mojí motorky v Bosně a Hercegovině a pozná ji?! Jakože halóó?!

Takže se šla podívat, jestli má dobré tušení a opravdu sedím v restauraci. Její tušení bylo správné, opravdu jsem tam seděl a můj výraz, když jsem jí viděl bych chtěl mít natočený. Nevěřil jsem vlastním očím a vůbec jsem nevěděl, jestli se to fakt děje nebo o co jde. Čech se potká s Italkou v Bosně a Hercegovině, se kterou se poznali na Novém Zélandu.

To prostě nevymyslíš a těžko to může být domotanější, ale měl jsem opravdu velkou radost! Kecali jsme spolu asi 3 hodiny, dali jsme si jídlo a něco k pití a pořád se smáli tomu, jaká tohle je náhoda.

Po rozloučení jsem unavený přejel na ubytko, které jsem si zabookoval na 3 noci, abych udělal nějakou práci. Prošel jsem si město, které je moc pěkné, ale prodírat se totálně přeplněnými ulicemi není nic pro mě.

Taky jsem chtěl počkat na kluky z Plzně a společně pak vyrazit do Albánie. O Albánii zase příště, protože to je opravdu kapitola sama pro sebe a je na co se těšit. Doufám, že se článek dobře četl a trochu jsem vás vzal na cestu s sebou!