Home

10%

Žlutý cirkus pluje do Mongolska

...a Peak Design nesmí chybět! by Michal Dufek

By Peak Design CZ/SK Deník

January 8^th, 2025

Příprava a balení

Oproti Trabantům, které se nikdy nemuseli připravovat nějak extrémně dlouho, Luazy byly jako noční můra. Náhradní díly se na ně v Čechách shání extrémně špatně, auta tu taky nikdo neumí opravovat, takže nešlo se jen tak zeptat nějakého dědy, který by je montoval celý život. I když jsme tyto problémy více či méně úspěšně zvládali překonávat, stále před námi stály velké otázky. Jedna z nich byla například „Jak se do toho auta máme s věcma jako vejít?!“.

Krom našich osobních věcí, jako například oblečení, hygienické potřeby (zabalné ve Wash Pouch), jsme také potřebovali zabalit náhradní díly, nářadí, různý materiál na opravy, jako matky, šrouby, dráty a rezerva. Nesmíme také zapomenout na velmi důležitou „žrádlo bednu“ a nakonec také foťáky, objektivy, akční kamery, disky, notebooky, stativ a slider.

Většina věcí nalezla útočiště v pracovních bednách na nářadí, které jsme přidělali k podlaze, aby nám v autech nejezdily a abychom přidali alespoň další překážku případným zlodějům. U důležitých a drahých fotověcí, jsme ale museli vymyslet jiný způsob, tyto věci totiž v autě delší dobu nechávat rozhodně nechceme. Nejvíc viditelné vybavení byly kamery GoPro, které natáčely nás jako posádku a fungovaly jako palubní kamera. Ty se z obou aut krásně vešly do Camera Cube S, která měla permanentní místo u našeho kameramana Ondry. Foťáky a objektivy jsme poté vyřešili za pomocí Travel Backpack 45 L a Camera cube L. Nakonec pro všechny drobnosti jako nabíječky a tabely jsme používali Tech Pouch.

Kameraman Ondra si přidělal Camera cube Small, aby do nich mohl jednodušše schovávat gopra a odnést je s sebou.

Většina dílů byla v bednách na nářadí, hlavně protože se do nich nedostane voda.

Žádný prostor nebylo možné nevyužít, proto jsme využili i prostor venku.

V březnu 2024 jsem jako člen skupiny Žlutého cirkusu v čele s Danem Přibáněm vyrazil na moji dosud největší výpravu. Dan totiž vyměnil Trabanty za plovoucí obojživelné Luazy a rozhodl tentokrát vyrazit z Čech až do vzdáleného Mongolska. Pro mě, jako člověka, co nikdy na takhle dlouhé výpravě nebyl, to znamenalo spoustu otazníků. A to nejen z hlediska, co nás může na cestě potkat a co se může stát, ale i velká otázka, jak si na takovou cestu zabalit. Co si vzít? Co je už moc? A nakonec, jak to vůbec sbalit s sebou, aby to přežilo celou cestu?

Odjezd do neznáma

Den našeho odjezdu byl nakonec naplánován na 14. května. Tehdy byly ještě naše ambice na ujeté kilometry za den velmi velké, dali jsme si za cíl během jednoho dne dojet z Prahy až na Slovensko, do Bánské Bystrice, kde jsme se měli s druhým fotografem expedice Markem Duranským a Markem Slobodníkem, který se k expedici připojí na tříkolové Hondě. Ale již první den nám Luazy ukázaly, svojí temnou stránku. Něco, co nás během expedice potká ještě mnohokrát. Něco, za co budeme tyto auta ještě mnohokrát během cesty proklínat. Ještě jsme ani Brno neminuli a už byl nějaký problém s autem. Ale každý, kdo už někdy viděl trabantí příhody určitě správně tuší, že tohle byla jen jedna z mnoha epizod poruch.

Po krátké zastávce v Bánské Bystrici jsme pokračovali směrem na jih. Poměrně svižně a bez výrazných problémů jsme projeli Maďarskem, Rumunskem a Bulharskem. Opravdu něco, na co nezapomenu, nastalo až na hranicích Bulharska s Tureckem. To pro nás byla první opravdová hranice, kde nás mohli pořádně prohledávat. A taky pořádně zdržet. No a přesně to se taky stalo. Po dlouhém čekání ve frontě a vysvětlování u okýnka, že už pojištění máme, čekalo Dana dlouhé vysvětlování toho, že i když všechny 3 vozy jsou napsané na něj, nebude všechny tři řídit on. Poté naše naděje na rychlé projití hranic byly roztříštěny tím, že jsme byli vybráni na náhodnou kontrolu aut rentgenem. Hranicí nám trvalo projet 7 hodin. To byl během naší cesty druhý nejdelší přechod hranic. Překonalo to jen opouštění Turecka směrem do Íránu, které nám díky Turecké straně trvalo hodin osm a půl.

Ale i v Evropě jsme jeli po cestách mimo asfalt (Rumunsko).

Byla to tak dlouhá noc, že to Marek už zabalil.

Od teokracie k diktátorství

Když jsme projížděli Tureckem, měl jsem přirozeně z naší další země na trase obavy. Potom co jsem si před odjezdem o Íránu přečetl na internetu, byl jsem přesvědčený, že náš pobyt tam může dopadnout opravdu špatně. Tak moc jsem se snad nikdy nespletl. Už na hranicích, byli na nás všichni opravdu milí, a tak to pokračovalo celý náš pobyt v této krásné zemi. Moje oblíbená zajímavost k vyprávění je místní zvyk, tzv. „taarof“. To je výraz označující Perskou pohostinnost. Jeho asi nejdůležitější část je pohostinnost při vyjednávání ceny v obchodech. Například, jdu si do obchodu koupit sušenku, zeptám se majitele obchodu, co jsem dlužen. On mi odpoví, že nic, že to je v pořádku. Neznalý tohoto zvyku by asi poděkoval a vesele se sušenkou z obchodu odešel, to by se ovšem velmi spletl a pana prodavače asi i slušně naštval. Protože tím, že mi řekl, že za sušenku nic nechce, začíná taková hra, ve které ho vlastně musím přesvědčit, že mu za to opravdu chci zaplatit. Obvykle poté pokračovaly třeba 3 pokusy o zaplacení, které prodavač odmítl, načež při dalším pokusu řekne naprosto přesnou a velmi konkrétní částku co mu mám zaplatit. Sem tam se i stalo, že nám někdo chtěl opravdu něco dát, koneckonců tuto zemi navštíví opravdu málo západních turistů, a tak z nás měli radost. Tedy zpětně, opravdu si myslím, že nám to chtěli jen tak dát….

Írán je zemí, kde mají neskutečné bazaary.

A tento v Tabrízu je dokonce ten největší krytý bazaar na světě!

Po této okouzlující zemi sužované jejím režimem jsme pokračovali na sever, do první země, která je i bývalou republikou Sovětského svazu. Turkmenistán. Ihned při vstupu na hranicích byl cítit ten kulturní rozdíl. Prakticky vždycky milé Íránce vystřídali rozkazy křičící Turkmeni, kteří s námi měli problém už hned za první bránou, jak jinak než kvůli nějakému papírování s auty. Po odbavení, zkontrolování a orazítkování jsme byli vpuštěni do země a vyrazili směrem do hl. města, Ašchabadu.

Dovolím si říct, že víc divné město by člověk hledal jen velmi těžko. První věc, co o tomto podivném městu lidem říkám je to, že do něj nesmí vjet auta, co nejsou metalízy nebo bílá. Proč? To ani samotní Turkmeni nevědí. Jediný, kdo to ví je jejich vůdce, prezident, ale prakticky diktátor, který se jednoho dne probudil a prostě se rozhodl, že nebílá auta v hlavním městě prostě zakáže. Takže se to týkalo i nás, a tak jsme museli po dobu našeho pobytu v hlavním městě nechat naše auta na jediném parkovišti několik kilometrů za městem, na které mohly barevná auta.

Bílé doby vypadají z dálky sice pěkně, ale z blízka zejí prázdnotou a nikdo v nich nebydlí.

Tady musí být vyběr barvy nového auta opravdu snadný!

Když už jsme v této zemi byli, rozhodli jsme se, že navštívíme i tu nejznámější turistickou atrakci, kterou tato země může nabídnout. Brána do pekla neboli Darvaza gas crater. To je kráter, který byl omylem vytvořen, když pokusný vrt při hledání plynu narušil strop jeskyně a ta se propadla. Následně plyn začal z puklinek v zemi unikat a sovětští inženýři se správně rozhodli, že je z ekologického hlediska lepší tento plyn zapálit než ho nechat unikat volně do atmosféry a že asi za 2 týdny plyn dohoří a oni budou moct pokračovat v průzkumu. No, a tak už je tomu 50 let a plyn z této jámy stále uniká a stále hoří.

Dokonce i Slide lite přežil pekelný oheň.

Po vyjetí z Turkmenistánu jsme pokračovali přes Uzbekistán a Kazachstán, což jsou krásné země, ale spíš jsme je jen tak projeli, abychom měli dostatek času na zbytek naplánované trasy. Kazachstán jsme následně opustili, abychom vjeli do Ruska, kde jsme projeli takovou krátkou zatáčkou, než jsme dojeli na hranice s Mongolskem.

Po cestě v Kazachstánu jsme navštívili i opuštěné město Chagan.

Krajina v těchto zemích byla přímo dechberoucí.

Konečně Mongolsko

Už hned na hranicích byla znát jiná atmosféra, lidé byli takoví milejší, klidnější, byli jsme rádi že jsme konečně tu. V malé vesničce ležící na hranicích jsme hned navštívili jurtu, dali si tzv. manty, takové kapsy s masem uvnitř a k nim řádnou dávku kečupu. No bylo to tu krásné.

Putovali jsme dále směrem na východ, projížděli obrovské pláně, míjeli nádherné řeky, překonávali kopce. Naprostá nádhera. Přirozeně jsme chtěli projíždět těmi nejzajímavějšími cestami, vidět ty nejlepší výhledy co nejdál od lidí. Pomalu postupujeme krajinou, překonáváme kopec za kopcem, potom za potokem, když tu náhle najdeme řeku. Obvykle byly řeky, na které jsme narazily buď vyschlé, mělké nebo měly most. Zde ne. Zde nešla řeka ani přebrodit. Zde konečně využijeme naše auta naplno. Zde budeme muset řeku přeplavat.

Hned po přejezdu hranic do restaurace na jurty na oběd.

Manty, někde výborné, někde strašné, ale stále nejčastější jídlo co jsme měli v Mongolsku.

Auta nemají lodní šroub, takže jejich pohon na vodě jsou buď jen kola, nebo i tlačení.

Markova tříkolka naštěstí sama plave. Teda, jen když na ní zrovna není.

A opravdu, trvalo nám to jen skoro celý den, ale řeku jsme přeplavali a mohli jsme pokračovat dále prozkoumávat, co vše nám může Mongolsko nabídnout. A ukázalo se, že toho opravdu není málo. A ukázalo se, že toho opravdu není málo. Navštívili jsme kláštery, chrámy, projížděli lesy, zdolávali opravdu prudké cesty, ale to nejlepší jsme si nechali opravdu až na konec.

Poslední velký tah na destinaci směřoval směrem na jih, až jsme se přiblížili na něco okolo 200 km od Číny do pouště Gobi. A i když si asi většina lidí pod pojmem poušť představí nekonečné moře písku a duny kam jen oko dohlédne, tak v případě Gobi to tak rozhodně není. Tedy až na jedno místo, kam jsme právě chtěli zajet. Jedná se o asi 100 km dlouhý a asi 8 km široký pás písku, kde se díky místním povětrnostním podmínkám vytvořili až 200 m vysoké duny, které jsou absolutně fantastické.

Většina klášterů byla sice zbořena, ale ty co stále existují, jsou nádherné

Všechny kabely, nabíječky a malé věci jsme měli krásně schované v Tech Pouch.

A foťák s objektivy rychle přístupné hned naproti sedačce.

100km dlouhý, 8km široký pás dun. Nádherný, že?

U dun jsme kvůli poruše auta bydleli několik dnů, ale díky tomu kde jsme byli nám to nevadilo.

...a batohu Travel backpack taky ne. Teda dokud nefoukalo!

A domů.

Po Gobi jsme zamířili do hlavního města Ulánbátar, tam jsme se konečně zcivilizovali a začali všechno balit a čistit. Auta, která měla této dlouhé cesty už dostatečně plné zuby jsme spolu s tříkolkou umístili do kontejneru. No a my jsme do Prahy odletěli letadlem, čímž se naše cesta finálně završila.

Toto je jen krátký úryvek všeho, co se stalo během naší cesty, víc o tom vypráví na přednáškách Dan Přibáň a Marek Slobodník. Dále také na jaře 2025 vyjde film o tomto našem dobrodružství a později i seriál.